10. A hle, tu Mně společnost prvých lidí Země potichu poděkovala a potom povstala a kráčela na východ k výstupu a tam malou soutěskou do nejjasnější volné přírody, kde se poněkud zdržela a celá užaslá pohlížela na bublající, jasný potůček a dále dole viděla jemné slabé mlhy hbitě se vznášeti z potůčku vzhůru k volným prostorám světla a také viděla, jak tyto mlhy, teplem proměněné, zmizely jejich pohledům. A nyní všichni dobře chápali toto divadlo přírody a poznávali se blahodárně v ní v hloubi srdce Mne za to chválili a velebili a převelice jásali a konečně se ubírali dále přes dosti dalekou nádvorní rovinu, kde sídlily mnohé rodiny; a když tyto rodiny spatřily již zdáli nad sníh bílého praotce, spěchali v zástupech na velmi ušlapanou stezku a dali se Adamem žehnati a chválili pak Mé jméno, takže zvuk jejich čistých hlasů zazníval daleko přes vzdálené pohoří a zval všechny tu bydlící děti k následujícímu dni odpočinku, k sobotě, kdy Mně bude opět povinná oběť.