Titel German English Afrikaans Serbian Slovak Czech Help
Kapitola 1 Velké evangelium Janovo

1. - Krátký úvod k porozumění hlubokého smyslu duchaplných slov evangelia Jana, miláčka našeho Pána a Spasitele Ježíše.

Jan 1,1. Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.

[VEJ 1.1.1] Tento verš byl příčinou spousty všelikých mylných výkladů; ba dokonce naprostí neznabozi používali tohoto textu právě k tomu, aby jím tím jistěji popírali Mé Božství, ježto Božství vůbec zavrhovali. Nebudeme však nyní znovu uvádět takové chytačky, čímž by se zmatek ještě zvětšil, místo aby se zmenšil, nýbrž přijdeme pokud možno ihned s nejkratším vysvětlením; toto vysvětlení samo jako Světlo ve Světle světla bude samo sebou vyvracet a potírat omyly.

[VEJ 1.1.2] Jeden hlavní důvod neporozumění takových textů je ovšem bohužel ve velmi nedokonalém a nesprávném překladu Písma z původního jazyka do jazyků přítomné doby; ale je to tak dobře. Neboť kdyby nebyl duch takových textů tak dobře skryt jak je, dávno by již bylo to nejsvětější v nich nanejvýš znesvěceno, což by bylo největším zlem pro celou Zemi; takto se však hlodalo jen na kůře a nemohlo se dospět k živé svaté věci.

[VEJ 1.1.3] Nyní je však na čase ukázat pravý vnitřní smysl takových textů všem, kteří jsou toho hodni; nehodnému to však přijde draho, neboť při takové příležitosti nedám se Sebou žertovat a dohadování se, nikdy nepřijmu.

[VEJ 1.1.4] Po této nutné připomínce následuje nyní vysvětlení; jen k tomu ještě poznamenávám a pravím, že tu půjde jen o vnitřní duševno-duchovní smysl, nikoli však také o nejvnitřnější nejčistší smysl nebeský. Ten je příliš svatý a může být dán neškodně pro svět jen těm, kteří jej hledají životem podle slov evangelia. Pouze vnitřní duševno-duchovní smysl lze však snadno nalézt leckdy již správným překladem přiměřeným době, což se nyní ihned ukáže při vysvětlování prvého verše.

[VEJ 1.1.5] Velmi nesprávný a vnitřní smysl velmi zastírající je výraz „na počátku“, neboť tím by se mohla popírat a v pochybnost uvádět dokonce i věčná jsoucnost Božství, což také učinili někteří starší světští mudrci, z jejichž školy vyšli také vlastně soudobí neznabozi. Podáme-li však tento text správně, objeví se obal velmi tenký a nebude nesnadné zcela dobře a mnohdy velmi přesně postřehnout takovým lehkým obalem vnitřní smysl.

[VEJ 1.1.6] Takto však nechť zní správný překlad: V Prazákladu nebo také v Prapříčině (všeho Bytí) bylo Světlo (velká svatá tvůrčí Myšlenka, podstatná Idea). Toto Světlo nebylo jen v Bohu, nýbrž také u Boha, t.j. Světlo vystoupilo jako bytostně viditelné z Boha a bylo tedy nejen v Bohu, nýbrž i u Boha a oblévalo jaksi to prabožské Bytí, čímž se již jeví být položen základ k budoucímu vtělení Boha, což se stane také již samo sebou zcela jasně zřejmé z příštího textu.

[VEJ 1.1.7] Kdo anebo co tedy vlastně bylo toto Světlo, tato velká Myšlenka, tato nejsvětější základní Idea všeho příštího, bytostného, nejsvobodnějšího Bytí? - Nemohlo to být nic jiného než právě Bůh Sám, protože v Bohu, skrze Boha a z Boha nemohlo se objevit nic jiného nežli jen Bůh Sám ve Svém věčně nejdokonalejším Bytí; a tak může tento text znít také takto:

[VEJ 1.1.8] V Bohu bylo Světlo, to Světlo prolévalo a oblévalo Boha a Bůh Sám byl tím Světlem.

Jan 1,2. To bylo na počátku u Boha.

[VEJ 1.1.9] Je-li nyní prvý dostatečně objasněný verš snadno pochopen každým, kdo má jen trochu světla, vysvětluje se druhý verš sám sebou a dosvědčuje jen, že výše popsané Slovo neboli Světlo aneb velká Myšlenka tvořit nevznikla jako následek Božího Prabytí, nýbrž je stejně věčná s Bohem jako Bůh Sám a neskrývá v Sobě tudíž nikdy nějaký proces někdejšího vznikání, proto se tedy jaksi na dosvědčení vysvětluje: To bylo na počátku aneb v Prazákladu všeho Bytí a všeho pozdějšího vznikání jako Prazáklad Sám u Boha, v Bohu a z Boha, tedy Samo skrz naskrz Bůh.

Jan 1,3. Všechny věci skrze Ně učiněny jsou a bez Něho nic není učiněno, což učiněno jest.

[VEJ 1.1.10] V tomto verši se dosvědčuje jen jaksi uskutečněné a patrné to, co se tu již v prvém verši jasně líčilo jako SLOVO aneb SVĚTLO v Prazákladu všeho Bytí a vznikání úplně přítomné, avšak ještě neuskutečněné jako již vyšlé.

[VEJ 1.1.11] Má tedy tento třetí verš čistě podaný znít takto: Všechno bytí vzešlo z tohoto Prabytí, Které v Sobě Samém je skrz naskrz věčným Prazákladem Svého Bytí. Světlo, Slovo a Vůle tohoto Bytí vystavily ze Sebe Sama Své nejvýš vlastní Světlo, Svou pravěčnou Myšlenku stvoření do pevného viditelného jsoucna a v celém věčném nekonečnu není nic, co by nebylo vzešlo z téhož Prazákladu a toutéž cestou ve zjevné a viditelné jsoucno.

[VEJ 1.1.12] Kdo nyní úplně pochopil tyto tři zcela jasně vysvětlené verše, tomu je verš 4. již sám sebou jasný.

Jan 1,4. V Něm Život byl a ten život byl světlo lidí.

[VEJ 1.1.13] Rozumí se již samo sebou, že Prabytí všeho bytí, Světlo všeho světla, Pramyšlenka všech myšlenek a idejí, Pratvar jako věčný Prazáklad všech tvarů nemohl být za prvé beztvarý a za druhé smrtí, protože smrt znamená vlastně pravý opak všeho jakkoliv utvářeného bytí. V tomto Slově neboli Světle aneb v této velké Myšlence Boží v Bohu a vlastně v Bohu Samém, byl tedy nejdokonalejší Život. Bůh byl tedy skrz naskrz v Sobě a ze Sebe pravěčný nejdokonalejší Praživot a toto Světlo neboli Život vyvolalo ze Sebe bytosti a toto Světlo aneb tento Život bylo světlem a tedy také životem v bytostech z Něho vzešlých lidech; a tyto bytosti a lidé byli tedy úplně obrazem Prasvětla, které v nich bylo podmínkou bytí, světla a tedy také života, úplně podobného věčnému Prabytí.

[VEJ 1.1.14] Jelikož však Praživot Boží je a musí být naprosto svobodný, jinak by to nebyl vůbec život, tentýž život musí však být rovněž ve stvořených bytostech jeden a týž, jinak by to také nebyl život a jako takový by také nebyl bytím, pak je tedy až příliš jasné, že stvořeným bytostem, lidem, mohl být dán jen úplně nejsvobodnější život, který se musel sám cítit jako úplný (nezkrácený), ale právě z tohoto pocitu musel také postřehovat, že nepochází sám ze sebe, nýbrž že vzešel jen jako úplně stejný z Boha, podle Jeho věčně všemohoucí vůle.

[VEJ 1.1.15] Toto postřehování se muselo vyskytovat ve všech stvořených bytostech stejně jako poznávání, že jejich život a bytí musí být úplně podobné Bohu, jinak by zase neměli ani život ani nějaké bytí.

[VEJ 1.1.16] Zkoumáme-li však tuto okolnost důkladněji, pak se ukáže, že se ve stvořených bytostech musí nutně setkat dva pocity a to za prvé a především pocit bohopodobnosti neboli Prasvětla Božího v nich a za druhé právě z tohoto Světla však potom také nutně pocit časového vzniku Pravůlí Stvořitele.

[VEJ 1.1.17] Prvý pocit staví tvora bezpodmínečně na roveň Stvořiteli a jakoby vzešel ze sebe úplně nezávisle na věčném Prazákladu, jakoby jej takřka obsahoval a choval v sobě samém; druhý z prvého pocitu nutně vyplývající pocit života musí se však nicméně považovat a posuzovat jako vyšlý z vlastního Prazákladu a teprve postupem času jako v sobě samém jakožto svobodně projevený a tudíž na hlavním Prazákladu velmi závislý.

[VEJ 1.1.18] Tento upokořující pocit činí však prvý výsostný pocit rovněž pocitem pokory, což je ovšem pro výsostný pocit nanejvýš a nevyhnutelně nutnou věcí, jak se zcela ukáže dále.

[VEJ 1.1.19] Výsostný pocit se mocně brání takovému ponížení a chce ten druhý pocit potlačit.

[VEJ 1.1.20] Takovým bojem pak vzniká hněv a nakonec nenávist k Prazákladu všeho bytí a z toho k nízkému pocitu pokory anebo pocitu závislosti; tím se však potom ochromuje a zatemňuje výsostný pocit a z Prasvětla ve stvořené bytosti se pak stává noc a temnota. Tato noc a tato temnota sotva pak již poznává v sobě Prasvětlo a tak se jako slepá a přesto přitom samostatná vzdaluje od Prazákladu svého bytí a vzniku a ve své zaslepenosti Ho nepoznává.

Jan 1,5. A to Světlo ve tmě svítí, ale tma Ho nepojala.

[VEJ 1.1.21] Proto ať potom toto Prasvětlo svítí v takové noci jakkoliv, noc však, jež sice vznikla též ze Světla, nemá již řádného zraku, proto nepoznává Světlo, které přichází do takové noci, aby ji přetvořilo zase v pravé Prasvětlo.

[VEJ 1.1.22] Takto jsem přišel tedy také Já jako věčné Prabytí všeho bytí a jako Prasvětlo všeho světla a života do světa temnoty k těm, kteří byli ze Mne; ale oni Mne nepoznali v noci svého zesláblého výsostného pocitu!

[VEJ 1.1.23] Tento 5. verš poukazuje totiž právě na to, jak přicházím, podle původních způsobů a vztahů a v nich, jako zcela Týž, Kterýž jsem byl od věčnosti, do tohoto světa Mnou a ze Mne stvořeného a tento svět Mě nepoznává jako své nejvlastnější Prabytí.

[VEJ 1.1.24] Ale Já jako Prazáklad všeho bytí musel jsem ze Svého pravěčného Všesvětla vidět, jak výsostný pocit jako Prasvětlo v lidech ustavičným bojem stále více ochaboval a slábl a tudíž se jako životní světlo také zatemňoval a nakonec zcela tak zatemnil, že by Mne lidé, kdybych k nim přišel v podobě ze Mne jim dané nepoznali, aspoň velmi mnozí ne, zvláště kdybych k nim přišel dočista jako Deus ex machina (náhle se objevivší Bůh) zcela neočekávaně a nepřipraveně v omezeně lidském tvaru a musel pak Sám Sobě přičíst, kdyby Mne lidé, nepřipravení na takový Můj příchod, nemohli vůbec poznat.

[VEJ 1.1.25] Ano, to jsem zajisté od věčnosti věděl a proto jsem dával tisíci proroky, kteří neztratili v boji Světlo, předpovídat lidem již od prvopočátku jejich odloučenosti ode Mne až do Mého uskutečněného příchodu, právě takovýto Můj příchod a dal přesně označit způsob, ba dokonce místo a dobu Mého příchodu a při Svém uskutečněném příchodu jsem dopustil velká znamení a probudil jsem muže, v němž se ubytoval vysoký praduch, aby hlásal slepým Můj příchod a úplnou přítomnost na Zemi.

Kapitola 1 Náhled v mobilu Impresum