Titel German English Afrikaans Serbian Slovak Czech Help
Kapitola 2 Velké evangelium Janovo

2. - Jan Křtitel svědčí o Pánu. O podstatě Boha. O pádu člověka a o mimořádných Božích cestách k jeho spasení.

Jan 1,6. I byl Bohem poslán muž jménem Jan.

[VEJ 1.2.1] Tento muž jménem Jan kázal u Jordánu pokání a obrácené křtil vodou. V tomto muži žil duch proroka Eliáše a byl to právě týž andělský duch, který porazil v prvopočátku Lucifera a později zápasil právě s týmž Luciferem na známé hoře o mrtvolu Mojžíšovu (tedy Michael - vyd.)

Jan 1,7. Ten přišel jako svědek (shora), aby svědčil o tom Světle, aby všichni (lidé bez Světla) uvěřili skrze něho (to jest aby skrze jeho světlo poznali Prasvětlo, které k nim přišlo).

[VEJ 1.2.2] Přišel jako starý a nový svědek shora, t.j. z Prasvětla jako světlo, aby svědčil o Prasvětle, o Prabytí Boha, které nyní Samo vzalo na Sebe tělo a přišlo ve zcela stejném lidském tvaru jako Sám Člověk k Svým lidem, kteří jsou z Něho, aby je v jejich noci znovu osvítilo a takto je přivedlo nazpět k Jeho Prasvětlu.

Jan 1,8. On nebyl světlem (ze sebe), nýbrž byl jen svědectvím Světla, (to jest svědčil zatemněnému výsostnému pocitu lidí, že nyní sestoupilo Prasvětlo Samo se Své věčné výše k lidem jako Beránek v pokoře, Který dobrovolně vzal na Sebe všechny jejich slabosti (hříchy), aby tím dal lidem zase Prasvětlo a učinil a postavil je na roveň Sobě).

[VEJ 1.2.3] Tento muž nebyl ovšem sám tím Prasvětlem, nýbrž byl jen jako všechny bytosti částí světla z Prasvětla. Ale pro jeho převládající pokoru bylo mu dáno zůstat ve svazku s Prasvětlem.

[VEJ 1.2.4] Ježto však tedy byl ve stálém svazku s Prasvětlem a Toto dobře rozlišoval od svého světla - neboť také on vyšel z Prasvětla, nicméně však nebyl Prasvětlem, nýbrž jen Jeho odleskem, aby toto Prasvětlo poznal a vydal o Něm správné svědectví - vydal tedy také právoplatné svědectví Prasvětlu a tím vzbudil tolik pravého světla v srdcích lidí, že pak mohli poznávat i když zpočátku jen velmi slabě, časem však stále silněji a jasněji, že Prasvětlo, Jež je nyní zahaleno v těle, je nicméně Totéž, Kterému vděčí všechny bytosti a lidé za své samostatné bytí a mohou je, chtějí-li, podržet jako samostatné navěky.

Jan 1,9. To bylo to pravé Světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět.

[VEJ 1.2.5] Ne svědek, nýbrž jeho svědectví a Ten o Němž svědčil byli to pravé Prasvětlo, Které od prvopočátku osvěcovalo a oživovalo a nyní ještě stále více oživuje a osvěcuje všechny lidi, kteří přicházejí na tento svět; proto se také ve verši 9. praví, že právě To je a bylo to pravé a správné Světlo, Které utvářelo všechny lidi v jejich prvopočátku ke svobodnému bytí a nyní přišlo, aby toto bytí ve vší úplnosti osvítilo a učinilo zase podobné Jemu Samému.

Jan 1,10. Bylo na světě a svět Jím vznikl, ale svět je nepoznal.

[VEJ 1.2.6] Jak jsem mohl býti Já neboli Prasvětlo nepoznán tímto světem, t. j. zatemnělými lidmi, kteří vyšli v celém svém bytí ze Mne,nebo což je jedno z Prasvětla (Slova), přes všechny předchůdce a zvěstovatele Mého příchodu, bylo právě již jasně probráno ve verši 5.; je jen třeba zmínit se ještě zvláště, že „světem“ se zde nerozumí Země jako nositelka souzených duší, které vlastně tvoří hmotu, nýbrž jen lidé, kteří jsou sice vzati dílem z této hmoty, ale jako jednou svobodně postavené bytosti již nepatří anebo nesmí patřit k této prvotně souzené duševní hmotě; neboť jak bych mohl požadovat také od kamene jsoucím ještě v nejhlubším soudu, aby Mne poznal?! Něco takového se může žádat plným právem jen od duše stavší se svobodnou, která má v sobě Mého Ducha.

Jan 1,11. Přišel do Svého vlastnictví, ale Jeho vlastní Ho nepřijali.

[VEJ 1.2.7] Tedy ne Zemi, jak bylo dříve uvedeno, nýbrž čistě jen lidi co do jejich duševně-duchovní podstaty nutno zde považovat za původní vlastnictví Pána a za vlastnictví proto, že takto sami jsou prasvětlem z Mého věčného Prasvětla a tedy jsou jedno s Mou Prapodstatou.

[VEJ 1.2.8] Ježto jsou však oslabeni právě v této podstatě, která se v nich projevuje jako výsostný pocit, pro kteroužto slabost jsem také k nim přišel a stále ještě přicházím jako do Svého Pravlastnictví, nepoznali Mě a tedy také nepoznali sami sebe a své původní prabytí, které nemůže být nikdy zničeno, protože je to vlastně Bytí Mé.

Jan 1,12. Ale všem, kteří Ho přijali, dal moc státi se dětmi Božími, protože věří ve jméno Jeho.

[VEJ 1.2.9] Rozumí se takřka samo sebou, že u všech těch, kteří Mne nepřijali nebo nepoznali, zůstal prvotní řád porušen a s tímto porušením zůstal také stav utrpení, tak zvané „zlo“ aneb „hřích“; naproti tomu u mnohých jiných, kteří Mě přijali, t.j. kteří Mě ve svých srdcích poznali, muselo se toto zlo nutně ztratit, jelikož se opět spojili se Mnou jako s Prařádem a Pramocí všeho bytí, čímž nalezli samy sebe a Mé Prasvětlo vložené do nich jako jejich vlastní a v Něm věčný nezničitelný život.

[VEJ 1.2.10] V takovém životě shledali však také, že nejsou jen Mými tvory, což vyplývá jen z jejich nižšího životního pocitu, nýbrž chovajíce v sobě Mé Já, Které bylo vystaveno jen silou Mé vůle svobodně ze Mě, jsou nepochybně Mé skutečné děti, ježto jejich světlo (jejich víra) se rovná Mému nejvlastnějšímu Prasvětlu a proto má v sobě onu plnou moc a sílu, která je ve Mě Samém a z takové moci také plné právo nejen slouti Mým dítětem, nýbrž také jím býti ve vší úplnosti!

[VEJ 1.2.11] Neboť víra je právě takové světlo a Mé jméno, na něž jsou namířeny silné paprsky tohoto světla, je silou a mocí a vlastní podstatou Mého Prabytí, kterými každý v sobě samém uskutečňuje oprávněné a právoplatné dětství Boží. Proto se také ve 12. verši praví, že všichni, kteří Mě přijmou a uvěří v Mé jméno, budou mít pravím - v sobě moc slouti plným právem „dětmi Božími“!

Jan 1,13. Kteří se nezrodili ani z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

[VEJ 1.2.12] Tento verš jest jen bližším určením a vysvětlením verše dřívějšího a ve vázanější řeči mohly by oba verše vedle sebe zníti také takto: Těm pak, kteří Ho přijali a v Jeho jméno uvěřili, dal moc slouti „dětmi Božími“, které se nezrodily z krve, ani z vůle těla (žádosti těla), ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

[VEJ 1.2.13] Rozumí se však již samo sebou, že se tu nemluví o prvém zrození, totiž těla z těla, nýbrž jedině o druhém zrození z ducha lásky k Bohu a z pravdy živé víry v živé jméno Boží, které sluje Ježíš-Jehova-Cebaot, kterého druhé zrození správně definováno sluje též „znovuzrození ducha křtem z nebes“.

[VEJ 1.2.14] „Křest z nebes“ je však úplný přechod ducha a duše i se všemi jejími chtíči do živého ducha lásky k Bohu a lásky v Bohu Samém.

[VEJ 1.2.15] Stal-li se takový přechod z nejsvobodnější vůle člověka a je-li nyní všechna láska člověka v Bohu, pak je takovou svatou láskou také celý člověk v Bohu a dozrává tu, mohutní a posilňuje se v bytost novou a takto bývá po dosažení náležité zralosti Bohem znovuzrozen po takovém druhém zrození, kterému nepředchází žádost těla, ani plodivá vůle muže, je člověk teprve pravým dítětem Božím, jímž se stal milostí, která je svobodnou mocí Boží lásky v srdci člověka.

[VEJ 1.2.16] Tato milost je však totiž také mocné přitahování Boha v duchu člověka, kterým člověk přitahován Otcem dospívá k Synu, tj. k božskému Prasvětlu anebo což je jedno, k pravé a živoucně mocné Boží Moudrosti.

Kapitola 2 Náhled v mobilu Impresum