Všelicí lidé z národa se svými otázkami a prosbami. Trpělivost důstojníkova je vystavena zkoušce.

1. Přistoupí k důstojníkovi člověk, příslušník lidu spíše venkovského než městského, dosti obstárlého vzezření a naprosto žádný genius a sedlácky praví koktaje: „He, he, he, vy jste náramně moudrý muž! Vy jste řekl, že tu byl náš milý pán Bůh! He, he, he, řekněte mně, který to tedy byl. Prosím za odpuštění, Vaše milosti.“ - Důstojník se zde málem nezdrží smíchu, který se ho chce zmocnit pro komickou moudrost otázky tohoto venkovana. Ale brzy se vzpamatuje a poté praví: „Milý příteli! Pohleďte! Týž, který stojí nyní tamto u rohu a hovoří s jistým Robertem Blumem a hned vedle toho také s císařem Josefem a má velmi krásné plavé vlasy jako jinak nikdo kolem Něho! Nuže, jak se vám líbí?“

2. Venkovan: „He, he, he, co pravíte?! To že by byl náš milý Pán Bůh? Můj Bože, můj Bože! Já bych si Ho byl zcela jinak představoval! Není o nic větší než našinec, a přesto tak všemohoucí! Opravdu, to je zvláštní! Takový malý Pán Bůh, a přece tak všemohoucí! To je skutečně zvláštní! Kdo by to na něm viděl?! Ale nemějte mi za zlé, Vaše milosti, já mluvím, jak tomu rozumím.“

3. Důstojník: „Ano, ano, milý příteli, tak tomu je! Člověk to na Něm ovšem nevidí, ale je to přece On. Ale buďte jen hezky zticha a pojďte se mnou i s ostatními k Němu! Já vás k Němu všechny povedu, jak mně to také dal k vám všem za poslání. On Sám vás nejlépe a nejkratčeji poučí a co nejrychleji přivede k vašemu určení. Nenechte Ho však dlouho čekat, protože by Ho jinak nakonec mohla přejít trpělivost, a to by pak věru nebyl pro nás žádný žert. Pochopte to dobře, moji milí přátelé.

4. Tu vystoupí dva jiní a praví: „Jak jsme slyšeli tento hluk, vše jsme v nepořádku opustili; naši nevěděli, kam jsme odešli. Rádi bychom ještě odskočili domů, abychom našim něco o tom řekli, jinak budou ve velikých starostech a nebudou vědět, kam jsme se poděli.“

5. Praví důstojník: „Pošetilci! Můžete-li přijít k Pánu Bohu, co vám ještě může mocněji ležet na srdci? Váš celý dům zde není tak jako tak ničím jiným než jen marnivým, fantastickým nicotným přeludem. Pravda a skutečnost začíná beztoho teprve zde. Vše ostatní nebylo jinak ničím jiným než marnivým nicotným snem! Chcete tedy pěstovat sen a riskovat za to velkou svatou skutečnost?! Copak jste nečetli: ‚Kdo v té době je z domu, nevracej se pro kabát! Kdo je na střeše, nesestupuj dolů…‘ atd.? Povolá-li nás Pán Bůh, pak musíme vše opustit a jít za Ním, jinak Ho věčně nejsme hodni. Rozumíte tomu?

6. Hleďte, já jsem důstojník. Jak často jsem se v tom či onom místě v domnění, že tu nyní snad zůstanu několik roků, zcela kavalírsky zařídil, abych si tu mohl pohovět. Za šest dní v noci přišel rozkaz: Během tří hodin musí být vše připraveno k odchodu! Co jsem mohl dělat? Musel jsem, nesměje počítat na náhradu, vše ‚stante pede‘ (ihned, bezodkladně) opustit a podle bubnu uvést nohy do pohybu. A jaký byl nakonec důvod takové rychlé translokace (přemístění)? Žádný jiný než nálada nějakého praktikanta anebo adjutanta ministerstva války! A musel jsem se s tím spokojit. Zde však volá Sám Bůh, Pán všeho života a chce nám na věky dát za všechno to nic, které jsme se kdy domnívali mít, něco nevýslovného! Pošetilci! Co můžete pro Boha opustit, aby Bůh nebyl s to tisíckrát vám to opět nahradit!? Pochopte již řád Boží! Zanechte pošetilostí a poznejte, co je falešné a co pravdivé! Pojměte do srdce lásku k Bohu a nepřicházejte mně již se žádnou pošetilostí, nýbrž následujte mne k Pánu Bohu, jinak vás nechám civět ve vašem Josafatském údolí!“

7. Praví ještě jedna stará dáma, držící v ruce modlitební knížku a růženec: „Ale, milostivý pane důstojníku, nemyslíte, že cestou aspoň třiceti kroků bychom se měli modlit svaté denní doby k nejblaženější panně Marii anebo aspoň poloviční růženec o trpkém utrpení?“

8. Důstojník: „Ó, Bože, propůjč mi trpělivost! Nyní přichází stará pobožnůstkářka také ještě se svými nesnázemi!“ - (K stařeně:) „Nechtěla byste napřed také ještě vyzpovídat a přijímat?! Stojí-li tu před námi skutečný Pán Bůh, nebudeme přece snad již potřebovat ‚nějakého pečeného‘! Hleď, stará „Schlafhaube“ (noční čepice), já jsem trochu chytřejší než ty a tvůj návrh se mi zdá být již velmi hloupý a nudný. Jak hloupý a nudný se teprve musí jevit před naším milým a přemoudrým Pánem Bohem!

9. Odhoďte od sebe všechny popské duchy a duši usmrcující nástroje a pojďte s námi k Tomu, jenž jedině je život a dává ze Sebe život! On vám řekne, co máte budoucně dělat. Copak myslíte, že Pán má radost z takových hloupostí? On má s pošetilostmi slepých lidí zajisté všemožnou trpělivost a shovívavost, ale o nějaké radosti a zaslíbení nemůže přece být věčně ani řeč, neboť v trpělivosti, která vlastně není nic jiného než největší láskou mírněná a potlačovaná zlost, nemůže vězet řádná radost. Trpělivost pochází od strpení a strpení je utrpení z lásky, jsou-li božské moudrosti namlouvány nejnevhodnější a nejhloupější věcí; a na tom nemůže mít Bůh věčně žádné zalíbení! Já jsem vám však již dříve řekl, že mně již nemáte přicházet s žádnými hloupostmi, jinak vás nechám být. Teď vám naposled říkám, že přijde-li mně někdo zde v tomto pro věčnost nejsvětějším a nejdůležitějším okamžiku ještě s nějakou hloupostí, bude beze všeho dalšího z této společnosti vykázán a může se vrátit do svého obydlí fantazie a vařit si a péct pro celou věčnost fantastické brambory!“

10. Stařena: „No, no, no, prosím za odpuštění, pane důstojníku! Nevěděla jsem, že by modlení bylo něco tak pochybného. Mínila jsem to přece dobře! Vím sice také, že modlení není právě nic příjemného a že se jím nemůže udělat nikomu zvláštní radost, ale právě proto jsem myslela, že se má člověk, ježto je modlení něco nepříjemného, sám zapřít a vzít na sebe kříž modlení a následovat Krista Pána. Zámožní měšťané nemají ostatně žádného jiného zvláštního kříže než milé modlení; a kdybychom ani ten nesnesli, pak bychom neměli vůbec žádnou zásluhu před Bohem! A už jsem myslela, že kdybychom po té cestičce tam nesli také tak ještě trochu křížeček, pak bychom měli mimoto také ještě malou zásluhu. Ale také již vidím, že pan důstojník rozumí svatým věcem lépe než našinec. A tak tedy uděláme také to, co chce pan důstojník.“

11. Důstojník: „Dejte mi navěky pokoj s „pánem“, protože jedině Bůh je Pán! My všichni jsme však bratři a sestry. Ó, Pane, jak strašně hloupými se stali Tvoji lidé! Modlitbu, ano nadevše uchvacující povznesení srdce k Tobě, svatý Otče, onen nejvýš nebeský akt chudého člověka na Zemi, tak jako zde ve světě duchů, považují za jakýsi druh kajícného trýznění, za tlačící kříž! Á, to je přece jen trochu silné! Ale žel, váš nejvýš bezduchý, nesmyslný způsob modlení, jímž se duch neoživuje, nýbrž jen usmrcuje, není v podstatě také z Boha nic jiného. Lidé soudí aspoň o svém modlení zcela správně. Tito lidé nemíní to podle svého ovšem nejvýš omezeného porozumění špatně, a tak je třeba mít s nimi trpělivost. Ale tak trochu zatřást se pak přece jen s nimi musí, jinak by hloupostí zplesnivěli. Pane, měj trpělivost s hloupostí těchto ubožáků. Špatní zrovna nejsou, ale hloupí jako noc. To však nic nedělá, neboť oni se dají poučit, jenže se musí často proti vůli dopustit na ně trochu silnější lomcovatel, potom tím spíše zanechají své hlouposti. Snad sem přijde ještě několik takových starých žen. Nuže, trochu zalomcovat; potom to již zase půjde.“

12. Sotva důstojník vyslovil tato slova pro sebe, přichází již k němu jiná stařena se stříbrnou relikvií kříže a praví mu: „Dovolte mi otázku! Tímto křížem samým papežem třikrát posvěceným a dotýkaným poctil mě nejdůstojnější páter, páter kvardián, kapucín, za to, že jsem zaplatila za klášter dluh (bylo to pouze asi šest set zlatých). A v tomto kříži jsou jen relikvie Krista Pána. Copak soudíte, nemohla bych snad tento můj drahý klenot teď odkázat darem Kristu Pánu?“ - Tu důstojník zlostí přímo vyskočí a praví: „Jen tak dále a houšť! Bože, Bože! Tito lidé jsou přece jen nepochopitelně hloupí, že si člověk nedovede již nic hloupějšího představit!“ - (K ženě:) „Jen si tedy udělejte svůj dáreček! Ve jménu Božím! Jen tak dále a houšť!“