Závěrečné napomenutí Páně čtenářům.

1. Kdo tuto zvláště vylíčenou scénu ze záhrobí s důvěrou a s náležitým uvážením přečte, bude moci dokonce nahmatat, jak to dopadá s člověkem po odložení těla v říši duchů, a bude se moci podle toho zařídit. Kdo je však člověkem světským, ten to rovněž tak jako celé svaté Písmo s nevírou zavrhne jako pošetilost pomateného písaře.

2. Ale na tom nic nezáleží, neboť zakrátko přece jen přijde tam, kde mu mimo Mne nebude moci stejně nikdo s to pomoci.

3. Kdyby se snad nějaká poeticko-filozofická hlava mnohými Martinovými řečmi pohoršovala proto, že by jí zněla dílem přece jen příliš pozemsky, špinavě a neduchovně, budiž jí řečeno pouze toto: „Kde je zdechlina, tam se shromažďují orlové!“ A duch člověka je stejně zde jako v záhrobí v nesnázi. Je-li však ode všech škvárů očištěn, pak bude také mluvit jako čistý duch bez špíny a bez kalu.

4. Ačkoliv tímto odhalením je duchovní svět v nejrůznějších hlavních a vedlejších vedeních duší a duchů v záhrobí téměř úplně zevrubně ukázán, nesmíte to nicméně považovat za všeobecný, nýbrž jen za jeden individuální, zvláštní případ vedení, mající za účel jen Martinovo očištění a zdokonalení.

5. Ještě několik dalších krátce popsaných scén ze záhrobí vás o tom zcela jasně poučí. Tuto, ve všech částech zvláště ukázanou, scénu Martinovu je však o sobě nicméně považovat za uzavřený celek. Přijmete-li ji s vírou, budete na onom světě kráčet po snazší cestě než mnozí tisícové, kteří o záhrobním životě nemají ani tušení a jsou plni noci a temnoty.

6. Má milost, Mé požehnání a Má láska s vámi všemi! Amen!