Prostořeký Martin v prádle. „Kdo chce být prvý, budiž sluhou všech!“

1. Chováním Gelly jsou však někteří a posléze také Chanchah zaraženi a dotazují se vzájemně, kdo vlastně jsem, neboť ačkoliv nejsem oním domnělým domácím pánem – jímž je přece Martin – přece jen jsem jednal tak, jako bych jím byl Já, a Martin, jakož i Borem pouze Mými nejoddanějšími sluhy.

2. Když Martin zpozoruje toto čilé dotazování mezi velmi mnohými přítomnými hosty, jde ihned k nim a praví jim: „Poslyšte mě, milí bratři a sestry! Copak nevíte, jak zní slovo Boží? Neřekl Pán Sám toto: „Kdo chce z vás být prvý, budiž mezi vámi nejnepatrnějším a budiž sluhou všech.“ Copak vy myslíte, že zde, v nebi, zavládá jiný řád než řád, který na zemi ukázal, učil a zjevil Sám Pán?!

3. Ó, pravím vám, zde je teprve vlastně ono místo, kde se co nejživěji do puntíku naplňuje onen na světě Pánem Samým ukázaný, vyučovaný a zjevený řád! Proto se netažte mnoho: „Kdo a co?“, nýbrž jezte a pijte nyní podle své potřeby a pak děkujte za to jedině Pánu Ježíši, vše ostatní se pak už v pravé době dozvíte.“

4. Praví oslovení: „Příteli, co jsi nám nyní řekl, bylo zajisté velmi moudré, ale hle, to my – bohudíky – víme také. Proto tímto tvým poučením jsi nám vpravdě neprokázal zvláštní službu. Také víme, že při této požehnané hostině smíme požít tolik, kolik nám jen chutná, a proto sis mohl, milý příteli, také zcela ušetřit námahu vyzývat nás k dalšímu jídlu. Neboť jsme toho přesvědčení, že také zde, v království Božím, každý duchovní člověk anebo lidský duch mají svůj vlastní žaludek a ten jistě nejlépe ví, zda, kde a jak jej bota tlačí a kolik může přijmout. Z toho vidíš, že sis mohl tuto svou zbytečnou činnost zcela dobře ušetřit.

5. My zajisté nyní víme, že v království Božím je tím největším jen sluha všech. Slovy „býti sluhou a sloužícím všech“ rozumíme však v opačném případě také zároveň to nejvyšší, to je jako v lásce, v moudrosti, jakož i v síle. Neboť kde je příliš málo lásky, tam je také příliš nepatrná touha k činu, která se však také stává hlavní vlastností sluhy všech. Za druhé – musí být sluha všech naplněn nejvyšší moudrostí, neboť lecjakými mezerami v moudrosti mu to se služebnictvím všem zrovna asi nejlépe nepůjde. A za třetí – jsme všichni toho nejpevnějšího přesvědčení, že sluha všech musí být také nutně co nejsilnější a nejmocnější, aby mohl být sluhou všech.

6. Příteli, považuješ se snad ty skutečně za takového, posledního, nejnepatrnějšího sluhu všech, sloužícího všem?! Věru, kdyby tomu tak u tebe bylo, pak bychom tě skutečně velice litovali! My jsme nyní všichni jedné mysli, totiž že místo, jakým je sloužení všem, může zastávat jedině Pán! Co soudíš v tomto ohledu?!“

7. Martin je touto odpovědí jako bleskem zasažen a nyní neví, co by oněm velmi moudrým řečníkům odpověděl a stojí před nimi zcela zaražen. Jeden z nich však postřehne jeho rozpaky a praví mu:

8. „Bratře, jdi jen zcela klidně a směle na své dřívější, zajisté nejlepší místo, a drž se přesně jen Onoho, který se nám všem velmi silně jeví nejopravdovějším sluhou všech, tak nepřijdeš nikdy do rozpaků! Ale děláš-li mnohdy účet jakoby na svou vlastní pěst, pak se ti může ještě často stát jako oné všetečné mouše, která srkajíc pot na hřbetě silného koně táhnoucího vůz s velkým nákladem, začala se nakonec domnívat, že ona sama táhne vůz. Když však kůň odpočíval, musela moucha s velkým zahanbením na sobě pozorovat, jak je její domněle velká síla zhola ničím naproti oné kolosální síle koně. Proto se jen navrať k onomu Nejsilnějšímu, s Nímž už budeš moci táhnout – ale bez Něho, to, přítelíčku, na žádný způsob nepůjde!“

9. Martin se nyní co nejrychleji obrátí opět ke Mně a praví: „Ale, Pane, ti mě vyprali! Děkuji pěkně! Ne, tak těsně mně ještě nikdo ústa neucpal! Ale nelze jim proti tomu ničeho namítat, mají žel pravdu!“

10. Pravím Já: „Pohleď na Borema! Hle, on nečiní nikdy nic bez Mého rozkazu – a hle, nikde také nenarazí. Ty však by ses někdy rád trochu vyznamenal, a tu narážíš! Ano, milý Martine, zde se musí s hosty zcela jinak zacházet než na zemi, jinak člověk snadno narazí na někoho, koho by chtěl poučovat, a nakonec musí zjistit, že mu nemůže rozvázat ani řeménky u obuvi. Jak často budeš muset ještě narazit, než zmoudříš?!“

11. Praví Martin: „Ó, Pane, praví se, že osel šel jen jednou na led a že pak toho měl dost. Ve mně však musí být spojeny duše všech oslů, z nichž každá chce anebo musí jednou učinit velmi kluzký pokus, jinak bych pro Tvé nejsvětější jméno musel být přece už moudřejším!“

12. Pravím Já: „No, je už zase vše dobré. Jen dej hezky pozor na to, co chci Já, pak navěky nikdy nenarazíš! Nyní se však opět občerstvi chlebem a vínem, abys byl dostatečně silný, abys mohl sem spolu s Boremem přitáhnout toho hosta!“