O vlastnosti Satana měnit tvar. Pokyn o charakteru Martinově. Tušení nováčků o blízkosti Páně. Pokorné doznání viny Chanchah.

1. Praví Chanchah zcela ohromena: „Ach, ty má lásko, budou moci všichni tito hosté snést onen tak převelice ošklivý pohled onoho netvora všech netvorů a nebude nám moci tento netvor nic zlého učinit?! Ó Lamo, Lamo, to bude šeredná podívaná! Ó, hle, hle, jak se již začíná svíjet a vzpínat! Ach, Lamo, jak nanejvýš děsný je to pohled! Jaká zuřivost, jak přehrozný vztek srší z jeho ošklivých očí! Ó, příteli, a což teprve až bude tento netvor zde před námi?! Kdo se odváží na něho pohlédnout?!“

2. Pravím Já: „Buď jen klidná, tento host může na sebe vzít všelijaké podoby, o nichž se právě domnívá, že je potřebuje k svému domnělému prospěchu. Ale my mu zde to hrubé již ohoblujeme, aspoň na chvíli. Proto se neboj, vše půjde dobře!“

3. Praví Chanchah: „Ó, nejmilejší příteli, ó, ty má lásko, v tebe mám – jako v Lamu – největší důvěru, ale na bratra Martina příliš mnoho nespoléhám, neboť, hle, on je prostořeký, ale když jde do tuhého, stáhne se rychle zpět, jako by zdaleka ještě nebyl schopen provést, co provést měl anebo chtěl. Proto myslím, že při dovlečení onoho hrozného netvora sem může způsobit snadno více nepříznivého než příznivého. Borem ano, to je muž plný moudrosti a náležité síly, ale Martin je a zůstává Pehux (větroplach), který si příliš mnoho troufá, ale nic nesvede jde-li do tuhého.“

4. Pravím Já: „Můj miláčku, nemáš zde sice zcela nepravdu, ale on teď své nynější místo nicméně dokonale vyplňuje. Neboť hle, ve velkém řádu Lamově je třeba také bytostí, které, aniž mnoho přemýšlí, pustí se hned do věci, ať jsou jí schopny, anebo ne! To způsobuje, že se pak také ti ostatní povzbuzují, aby také oni něco učinili, a to často mnohem moudřeji než ten, kdo učinil začátek bez přílišného uvažování. Neboť příliš moudří jsou nezřídka příliš úzkostliví a ze samé hlubokomyslnosti se často neodvažují pustit do nějaké věci, dokud se všechny jejich moudré důvody úplně navlas nehodí pro jednu a tutéž věc. A tak tedy musí být také Martinové, kteří mají méně moudrosti, ale nicméně velkou horlivost v činu, která je často lepší než příliš mnoho moudrosti. Proto buď ve věci Martina jen docela klidná, on již svou věc řádně provede, chopí-li se jí a provede-li ji podle Mého rozkazu.“

5. Praví Chanchah: „Ach, ano, to jistě! Že jsi zde nejmoudřejší, to je nyní mému srdci až příliš jasné, ale že já ještě stále nevím, kdo vlastně jsi, toto jedině se mně ještě na tobě nelíbí. Hle, nedávno, když jsem se tě tázala pouze na tvé jméno, řekl jsi mně, že má láska k tobě mi vše již prozradí, ale ač tě nepochopitelně mocně miluji, nemohu se nicméně odnikud dovědět, a tím méně ze sebe samé, jak se jmenuješ a kdo vlastně jsi. Ó, můj nade vše nejmilejší příteli, ó řekni mi přece své jméno!“

6. Pravím Já: „Má nejdražší, nejsladší Chanchah! Hle, na pouhém jméně nezáleží beztoho nic, nemůžeš-li ještě poznat, co vše je s tímto jménem spojeno. Kdybys však dala náležitý pozor na vše, co mluvím, věděla bys o Mně již dost. Dej však od této chvíle dobrý pozor na vše, co a jak budu mluvit a jak budou mluvit ostatní ke Mně a se Mnou a co vše se stane v odezvě na Mé slovo, když něco přikáži. Pak se již oba velmi snadno a lépe poznáme. Ale nyní buď statečná a neohrožená, neboť Martin a Borem obdrželi už ode Mne pokyn, aby sem přivedli onoho netvora! Hleď, už uvolňují řvoucímu řetězy.“

7. Chanchah nyní zcela oněmí, ale Gella přistoupí zmužile k ní a praví: „Chanchah, kdyby ti nekonečná síla a moc Tohoto Přítele byla známa tak jako mně, pak by ses po Jeho boku nebála před tisíci takovými netvory víc než před nejmenším komárem.“

8. Chanchah se přímo zalekne a s největším chvatem praví: „Sestro, sestro, co to pravíš? Ach, mluv, mluv dále, mluv o něm, o něm, kterého tak neskonale miluji! Znáš ho?! Znáš tohoto vznešeného? Ó, pak mluv, mluv rychle! Bylo by tedy mé velké skryté tušení o něm pravdou?! Ó, Lamo, pak je Chanchah buď nejšťastnější bytostí nebes Lamy, anebo také nejnešťastnější bytostí v nekonečnosti!

9. Neboť, hle, jsem velkou hříšnicí před Lamou, jelikož jsem se dopustila jednou ve své zemi zrady na jeho předstíraných sluzích, kteří pak všichni byli umučeni. Jestliže to byli skutečně sluhové Lamovi, pak běda mně, ukáže-li se zde mé velké tušení být pravdou! Neboť mohu být navěky odstrčena od Toho, koho tak nekonečně miluji. Ó, sestro, znáš ještě nějakou větší trýzeň?! Jen tehdy, kdyby ti, které jsem zradila, byli zločinci, podvodníci, a nebyli tedy posly Lamovými – což ovšem nemohu rozhodnout – tehdy by mi byla tvář onoho nejspravedlivějšího snesitelnější! Proto mluv… ale, ach, sestro, nemluv, neboť tvé příliš brzké odhalení by mohlo zcela nesnesitelně proklát mé srdce! Ó, nech mě ještě chvíli tonout ve sladké nejistotě!“

10. S těmito slovy klesá k Mým nohám jakoby ve mdlobách. Já ji však posiluji a dávám jí opět se plně vzpamatovat.