Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 14 Domácnost Boží, Kniha 1

16. Hleďte, toto jediné nám Pán ještě ponechal: slzy lítosti a slzy smutku! Poděkujme Mu za to z celé hloubi našich srdcí!“

17. Ó, jak přešťastní jsme ještě, že nás Pán ještě tak hojně obdařil! Co bychom byli bez této milosti?!

18. Padněmež tedy v nejhlubším pocitu našeho zavržení k zemi a plačme a truchleme tak dlouho, dokud nepotekou již z našich očí žádné slzy a dokud nevrátíme Pánu, což Jeho jest, čehož jsme zcela nehodní, a dokud neučiní s námi podle Své nejsvětější spravedlnosti to, co jest a bylo od věčnosti Jeho svatá a vždy dobrá vůle!“

19. A hle, tu padl Adam i se všemi svými k zemi a učinil, jak to byl poznal skrze nepatrnou ještě podtrženou část milosti skrze tiché a skryté slitování věčné Lásky v Otci, a plakal a trpce naříkal i se všemi svými až na Kaina. Kain padl sice též k zemi jako ti ostatní, ale jeho oko zůstalo suché, zlobilo ho, že nemohl plakati též jako ostatní, a povstal a odešel. A když takto odcházel a upřeně se zahleděl na zelenou půdu, hle, tu pojednou zpozoroval plaziti se na zemi hada, i sehnul se a uchopil ho, na kusy roztrhal a jat zuřivostí a zlobou, požil jeho tělo a učinil je tělem svým.

Kapitola 14 Náhled v mobilu Impresum