O podstatě přímluvy.

13. prosince 1841

1. A tak mlčel Henoch a rovněž i Setlahem, očekávajíce tiše velkého Příchozího.

2. Ale příliš dlouho nemuseli čekati; neboť nežli se nadáli, byl po boku Jareda a Abedama také již tu. Adam se však musel s Evou a dětmi Setovými odebrati zatím na známou již východní výšinu a tam vesele očekávati své, jakož i všechny ostatní, kteří nám jsou vesměs známí z chaty Adamovy.

3. Sotvaže vznešený Abedam přišel k Henochovi u obětního oltáře, ihned se otázal: „Milý Henochu, poslyš, Já jsem slyšel reptání ze srdce některých, kteří jsou od jihu! Setlahem jim sice zacpal ústa; ale nyní tím žalostněji volá jejich srdce a jest plné zloby!

4. Co myslíš, co jim máme učiniti?“

5. A Henoch odvětil vznešenému Tazateli: „Ó, Abbo, Ty to pravíš v mém srdci! Staniž se jim podle vůle Tvé, a tehdy se s nimi stane nejlépe!“

6. A Abedam pravil poté Henochovi: „Henochu hle, jedině kvůli ním byla dopuštěna ona noční bouře, aby jejich pyšná srdce byla pokořena; ale viděl jsi nyní na vlastní oči a slyšel na vlastní uši jak malý účinek u nich učinila!

7. Nebylo by tedy lépe, aby tito zlobivci nebyli, nežli že jsou?!

8. Měli by se tedy Zemí nechati pohltiti, aby jejich dech dále nezamořoval toto svaté místo?!

9. Nuže, co myslíš, bude dobře, stane-li se jim podle hodnoty jejich srdce?“

10. A Henoch odvětil Abedamovi: „Pane, který jsi pln lásky a slitování, Tvá vůle jest povždy svatá a Tvé slitování nekonečné, a Ty nepotřebuješ, aby Tě někdo snažně prosil o slitování; ale Ty nám nicméně poskytuješ příležitosti v nichž máme zkoušeti naše vlastní srdce, kolik lásky k bližnímu a lásky bratrské v nich přebývá, a jak daleko jsme to již podobni, v slitování přivedli.

11. Hle, jelikož skrze Tvou nekonečnou milost a slitování poznávám, že slitování a láska k mým bratrům ve mně není nic jiného nežli jen čistě Tvé slitování a láska, jiskérka z Tvého nekonečného, přesvatého Ohně lásky, přicházím i já zde ve svém jen zdánlivém slitování k Tobě a vyznávám že není nic mé, nýbrž vše Tvé, - má láska Tvá láska ve mně, mé slitování Tvé slitování ve mně! Proto za to budiž Tobě ó, Abbo, dík chvála a velebení!

12. Ó, Abbo, pociťují-li v sobě nad někým slitování, tu pociťuji však také zároveň jak nekonečně pozdě proti Tobě přicházím se svým slitováním.

13. Kde by byl již ubohý, slabý slepec v době, kdy já bych mu chtěl svým slitováním přijíti ku pomoci, kdyby ses Ty již nekonečně dříve nad ním neslitoval?!

14. Ale přece Tě mohu prositi, aby ses nad těmito slabými a slepými slitoval! Prosím-li Tě však o to, ó, Abbo, pak Tě neprosím, abych Tě k něčemu pohnul, nýbrž abys co nejmilostivěji shlédl ne mé srdce, přináší-li Ti z Tvého pokladu pro bratry malou oběť.

15. Proto tedy říkám také zde jako všude a vždy: Ó Abbo, staniž se Tvá svatá vůle! A co z lásky a slitování pro bratry přináší Ti mé srdce – nepatrnou oběť naproti Tvé nekonečné lásce a slitování -, přijmi co nejmilostivěji, jakoby to bylo něco před tebou, abych se pak mohl a směl také já, když Ty by Ses nad někým úplně slitoval ve skutku již i pro nás slepé viditelným, radovati s těmi, jimž se dostalo Tvého viditelného slitování!

16. Ó, Abbo, přijmi co nejmilostivěji toto mé vyznání, a měj trpělivost s mou pošetilostí. Tvá svatá vůle nyní a na věky! Amen.“

17. A Abedam pohlédl na Henocha a odvětil mu toto:

18. Milý Henochu, tvá řeč byla dokonalá, neboť ukázala, jaké je tvé srdce, a kolik v něm vládne moudrosti z lásky! Abys však mohl zcela dokonale poznati, jak má býti podle věčného řádu každá přímluva uzpůsobena, pak poslyš:

19. „Vidíš-li tu kráčeti nějakého jakkoli chudého bratra anebo sestru, to je, že je buď chudý na těle následkem slabosti a nebo dokonce úplně neupotřebitelnosti toho a onoho smyslu, anebo že jest chudý v srdci, chudý v lásce, chudý v síle ke skutku, chudý ve vůli, chudý v poznání, chudý v rozumu anebo dokonale zchudlý v duchu a ve všem, co jest ducha, a ty se snad z lásky svého srdce ke Mně a teprve z této lásky k bratru anebo k sestře slituješ, hle, tehdy jest tvé slitování dokonalé, protože pak již přijetím Mého velkého slitování podobným způsobem, jako když vítr táhne lesem a pohybuje tu stromy a dotýká se každého lístečku na stromě, takže se pak každý lísteček ovívá a tímto ovíváním také vlastní malý vítr způsobuje, který je všeobecným velkým větrem přijat tak, jakoby byl v poměru k němu skutečně něco.

20. Ty jsi však také již častěji zpozoroval, že je-li vítr, hýbe také suchými listy jelikož jsou však suché a proto také mrtvé, nevydrží tah větru, brzy se od haluze odlomí, a třepotají se pak mrtvé dolů k mrtvé zemi. A i když je také velký vítr po nějakou dobu nosí sebou, klesnou přece jen ponenáhlu tam, kde je čeká zničení!

21. List stromu má takové určení; ale ne tak člověk! Běda mu však, uschl-li na stromě života; věru, tehdy svému zničení neujde!

22. Z tohoto podobenství, třeba vyrozuměti, že k živému slitování může býti Mým velkým slitováním pohnut jen živý; jeho slitování bude tedy přijato slitováním Mým, jako by něco bylo. A jako přijímá vítr, větérky vzniklé ovíváním listů a pak jej bere sebou a nechává jím potom ovívat ostatní listy, tak je to i se slitováním člověka s jeho spolubližními, proto má tedy jeden bratr druhému učiniti tolik, kolik je s to z živoucí, ano ze Mne a skrze Mne živoucí lásky, a Já budu pak na jeho skutek a na jeho přímluvu pohlížeti tak, jako by přede Mnou něco byla!

23. Hle, když tedy jde vítr, pak bere sebou tvůj dech, jakoby něco byl! Ale myslíš, že tvůj dech buď vítr zesílí anebo mu snad dá dokonce jiný směr?!

24. Ó, hle, to nesvede ani dech všech žijících lidí dohromady! Neboť mocný vítr přichází, nikdo neví odkud; a kam jde, také nikdo neví, nýbrž z jeho tahu můžeš jen pozorovati podle řádu jeho směr. Dýcháš-li s tímto směrem, pak jest tvůj dech přijat a vzat sebou; dýcháš-li však o své újmě proti tomuto tahu, bude tvůj dech odmrštěn a na tvých vlastních ústech se rozrazí a tak pomůže udusiti tvůj vlastní život!

25. Pláčeš-li u řeky a slzy soucitu padají s tvého oka, věru, také ony budou přivedeny k moři slitování, nechal-li jsi slzy padati do vody řeky tak že se pak sjednotily s vodou řeky! Kdyby však někdo také u řeky plakal, ale nedbal by vody řeky a nechal by padati slzy na písčitý břeh řeky, dostanou se takovéto slzy snad také ještě do moře?!

26. Hle, kdo se domnívá, že Mne svou přímluvou pohne k spoluslitování neníliž ještě hloupější nežli ten, kdo by se domníval, že ať kdekoli slze ronil, musí tam přijíti moře a jeho slzu přijmouti, aniž by v nejmenším uvážil, co moře jest a kam beztoho dokonce každý potůček směřuje?!

27. Kdo se však dá pohnouti Mnou, ten jest se svým slitováním v řádu, a jeho slzy padnou již ihned do moře!

28. Kdo pak u Mne předem prosil anebo Mne pohnul, abych stvořil tehdy kdy mimo Mne ještě ničeho nebylo?! Či stal jsem Se snad od té doby tvrdším a nelaskavějším, a proto jsem Se měl Svými tvory k něčemu pohnouti?!

29. Ó, hle, toho věru není třeba, za to však toho, aby se Mé děti daly Mnou ve svých srdcích pohnouti a aby Mne v čisté lásce přijaly, potom dbaly proudu Mých velkých slitování a tak se staly živě spoluslitovnými! Hle, Hle, to jest. Má vůle!

30. Protože jsem se tě dříve otázal, co se má státi s těmito vzpurnými, byla tvá odpověď správná, neboť ses dal Mnou uchopiti a dotknouti, a mělo by tedy také tak býti v budoucnu při každém správném soucitu s každým chudým, neboť každý jest druhému bratrem v Mé lásce; ale, chci-li probuditi mrtvé, kdo mne pak bude prositi, abych tak učinil?!

31. A hle, Henochu, jenž jsi Mou dřívější otázku úplně nepochopil, také tito reptalové musejí býti napřed zemí pravé pokory pohlceni, nežli se budou moci státi živými!

32. Proto tedy také jsem ti dal nyní toto naučení. Nyní však nechte přistoupiti reptaly blíže! Amen.