Porada deseti knížat.

1. A hle, jelikož ze všech, kteří tu již mluvili, se nikdo neodvážil dáti Farakovi odpověď, povstal konečně Molakim a obrátiv se přímo k Farakovi, pohlédl mu ostře do očí a pravil: „Bratře, tvá řeč byla ostrá a trefila každého do středu; leč pohleď, co se týče našich řečí, jest jejich smysl dobrý a správný až na zavržení Hanocha; byly jen zneuctěny vnitřními, falešnými touhami, které se v nás teprve probudily při pohledu na svěřené nám knížecí úřady.

2. Zahladíme-li však v sobě všechny tyto drzé touhy a budeme-li se chtíti také státi pravými věrnými bratry, jak lidu tak i Hanocha podle měřítka práva a slušnosti, budeme pak také tehdy ještě padouchy?!“

3. A Farak odpověděl: „Touha jest život vůle; budete-li tedy chtíti zahubiti každou touhu v sobě, z čeho chcete pak jednati jako knížata?! – proto nepotlačuj nikdo v sobě touhy jako jiskru lásky v Bohu, ale jen ať se nedávají falešným směrem!

4. Pravý jejich směr jest snažiti se Boha v jeho lásce získati, a poté všechna jednání zaříditi podle poznání nejvyšší vůle v nás, která v nás bude ve vší pokoře udržovati sebelásku pocitem její nicotnosti a nepochopitelné slabosti v ní.

5. Falešný směr pak její jest sobectví, aneb úplná slepota a hluchota vůle v nás, a veškerá jednání z ní se řídí podle vlastních potřeb a potřeby rovnorodých bratří se nechávají nepovšimnuty.

6. Hle, falešné touhy se pak její stále rostoucí většinou nafukují množstvím v nás a svou tíhou potlačují pokoru a plodí pýchu, ve kterémžto postavení by si pak člověk rád ulehčil své břímě; leč ježto jako slepý ničeho nevidí a jako hluchý ničeho neslyší, co by mu mohlo pomoci, chytá se ve své falešné touze všemožných prostředků, které jest jen sto jeho slepá láska aneb sebeláska vymysleti a tím hromadí jen nová břemena na břemena, která ve svém největším přetížení utlačují život z Boha v nás a činí nás zvířaty pozemské hmoty a potravou smrti, která jest všude ve hmotě domovem, jak v ohni tak i ve vodě, ve vzduchu a v zemi, kteráž jest matkou těla, aneb smrti; neboť kde je tělo, tam jest také smrt. Proto tedy také všichni v těle zemřeme

7. Kdo je tedy v sebelásce, ten jest v lásce svého těla; kdo však miluje své tělo, má touhu po smrti, a smrt přejde do jeho touhy a zajme ho ve všech vláknech života a tak ho stráví a usmrtí. A tak se stane neřádem smrti a pohnojí role, kde zaset plod věčné záhuby. – Nyní víte vše; jednejte a žijte anebo čiňte a zemřete, amen.“

8. A hle, tu se ujal slova opět Molakim a pravil: „Bratři, znáte můj úřad a obor; nebyl jsem ani Hanochem, ani lidem, nýbrž s vámi všemi mimo Faraka učiněn k tomu, abych obelhával Hanocha a tak i lid; jedině vám jsem musel svěřit středisko svého vědění. Nyní odhazuji nalevo a napravo oslepnutí k nohám Farakovým a pravím otevřeně a upřímně: Ani, přijde-li sám Bůh z nebe, nebude jeho řeč moudřejší nežli řeč Farakova!

9. Svobodně vyznávám, že kdyby to nebyl náš bratr, padl bych před ním na kolena a klaněl se jemu; ale jest člověk jako my, - odkud mu přichází tato velká moudrost?!

10. Hleďte, já jsem slepý a hluchý jako vy; ale vnitřní šelest mi praví: Hle, Bůh mluví ústy Farakovými neviditelně! Tento hlas poslouchejme, velmi dobře o něm uvažujme a podle něho jednejme, chceme-li žíti; jinak se nashromáždí slzy našich bratří ve velkou povodeň a vesměs nás (zahubí) zadusí v našem velkém smilstvu, podvodnictví a zločinné lsti nás vesměs zadusí.“

22. května 1840

11. A hle, tu se vzmužil Uvrakim, předstoupil a pravil: „Amen, - díky starému Bohu, že co nejmilostivěji otevřel ústa Faraka, našeho bratra, bez něhož bychom byli vesměs zahynuli, ježto jsme již všichni byli hluboce zajati ve svých smrtonosných žádostech a chtěli jsme býti jeden druhému zrádcem, aby na nás všechny přišla smrt, tak či onak, jako spravedlivý soud z výše svatosti anebo z hloubi hněvu starého Boha.

12. Já jsem uhlazeným lichotníkem a tím jsem způsobil více zla nežli vy a Hanoch se vší mocí; neboť kdyby nebylo mne, byl by již dávno upustil od své božskosti, kterou jsem mu vlastně na vnukání Uvrakovo s pomocí Nohadovou aTahahirakovou nalichotil já, neboť on mně již častěji potají poznamenal, že mu toto božství připravuje vnitřně velmi mnoho úzkostí a že mu nedá ve dne v noci pokoje, když je sám, a že tedy již častěji proklel tuto nešťastnou myšlenku Uvrakovu, které se kvůli lidu nemůže již zhostiti, - ač ho pálí více nežli všechen oheň v jeho prsou.