1. A když byl Henoch takto skončil svou omluvnou řeč, děkoval Mně potichu, že jsem dal této jeho řeči znamenitý smysl; a potom se poklonil opět před Adamem a všemi svými otci. Adam a otcové poté povstali a pravili vesměs Amen a objali jinak nesmělého Henocha, - jenž měl málo odvahy, aby se před někým jako něco uplatňoval, ale za to měl tím více odvahy, aby Mně potichu z neobmezené pokory svého srdce převelice miloval a také ve vší dětské lásce své otce poslouchal – a děkovali Mně naplněni též láskou a silnou důvěrou za milost, že jsem mezi nimi probudil takového milého mluvčího lásky.