15. Mé děti dovedly mne do mé chaty; tam jsem se modlil k dobrému svatému Otci, aby mne co nejmilostivěji navrátil světlo očí, o které jsem přišel svou velkou pošetilostí. Poté jsem usnul, a noc uštědřila na má víčky hojnou rosu a chladící vánky vanuly přes rozpálené oči a chladily sluneční zápal v mém zraku. Noc uplynula, a – dík a čest dobrému, svatému Otci! – povstalo pro mne opět klidné, jasné, čisté a svěží jitro. Můj zrak se posílil, ale ne již k nové pošetilosti nýbrž aby spatřoval květnaté nivy země a aby si všímal toho, kterak se v nesčíslných tvarech a nejjasnějších podobách vyvíjí ze zetlelin svobodně život.