Soud Páně.

1. A hle, tu věčná Láska mocí a silou Svého slitování sejmula ruku moci a ruku síly se Svých očí vše osvěcující milosti, a světlo milosti vniklo ve své podstatě do jeskyně kde Adam plakal a za trní, kde Eva truchlila.

2. A slzy Adamovy byly uchovány v lůně země a slují „thummim“, aneb kameny, z nichž obrazně vyzařuje světlo sedmi Božích duchů, a staly se pevnými světlem milosti z tepla Lásky, přiměřeně k jeho lítosti jako trvalý památník osvěcující moudrosti a byly rozptýleny po celé Zemi na potěšující znamení příštího znovuzrození, kterak toto znovuzrození má být jako tyto slzy Adamovy způsobilé k přijetí a k dílčímu nejkrásnějšímu navrácení velkého světla z moře milosti a slitování věčné Lásky a má odolati každému těžkému pokušení světa.

3. A slzy truchlící Evy byly uchovány za trním v zemi a byly zbarveny jako její přiměřené uzardění zneužitím posvěcené Adamovy lásky v ní.

4. A věčná Láska viděla, že každá z těchto slz Eviných byla spravedlivá před Adamem, synem slitovné Lásky, a teplo věčné lásky zpevnilo tyto slzy v kameny a jejich jméno bylo „urim“ k obraznému znamení náležitého smutku Evina. A hle jedna slza padla na chránící ji trní, a hle tato slza byla slzou ztracené neviny a zbarvila jinak bílé kvítí keře, kvítí zčervenalo na znamení ztracené neviny Eviny. A hle, lidé nyní již znají všechny rostliny Země, - ale jejich pravého významu v duchu a v pravdě neznají a nepoznají a nepochopí, dokud si neosvojí znovuzrození, jež jest slitováním věčné Lásky skrze milost vykoupení v sobě.

5. A nyní slyš také tajemství, které musí býti pochopeno kvůli rouhající se pýše dětí světa! A hle, dva květy byly oplodněny nevinně přiměřenou slzou Evinou a za všech bouří dob během velkých válek Jehovy s národy Země zachovaly věrně své požehnání věčné Lásky, a v době rozvázání milosti shora oživily ženu Abrahamovu na vzor velkého díla slitovné Lásky a oživily ženu Zachariášovu ke skutečnému vyplnění největšího ze všech skutků slitovné Lásky věčného Boha.

6. A nyní obrať své oči opět k Adamovi a Evě a hledej je skrytě se Mnou a dívej se, kterak Já, věčná Láska, jsem je nalezl nahé, opuštěné, plačící a truchlící v náležité lítosti a v náležitém studu a vyvolal jsem Adama a vyvedl Evu.

7. A hle, neodvažovali se pohlédnouti do tváře svého Otce, neboť byli poděšeni velkým hřměním smrtonosného soudu z hlubiny zloby Božství.

8. A plameny hněvu Boha, toto Nekonečného se valily hrozně všemi nekonečnými prostorami dolů k Zemi, na níž dlela nyní velká Láska u Svých kajících a truchlících padlých dětí, stvořených Její slitovnou milostí.

9. A hle, tu nastal prudký boj mezi věčnou lítostí a zármutkem oněch stvořených opět Se slitující Láskou a mezi rozlíceným vše zničiti chtějícím Božstvím k usmíření Jeho nepodplatitelné svatosti.

10. Neboť hle, plameny hněvu rozlíceného Božství se řítily k zemi rychleji nežli blesky, pronikly až do jejího středu a vznítily ji ve všech a na všech místech a koncích, a stravující plameny šlehaly až na Měsíc, až na Slunce, - ano zachvacovaly všechny Hvězdy! A hle, tu byla celá, nezměrná nekonečnost ohnivým mořem, a hrozné hřmění dunělo všemi nekonečnými prostory, a Země řvala a všechny Hvězdy křičely hlasitěji nežli všechny hromy, tísněny příliš velkou bolestnou úzkostí věčného ničení, a jejich velké hlasy a strašně duníce ozývaly se z nekonečných hlubin zloby Božství a tyto hlasy volaly:

11. „Velký, vznešený Bože, zmírni Svůj velký hněv a uhas ničící plameny Tvé spravedlivé zloby a ušetři nevinných ve Své svatosti. Neboť ohnivá zloba Tvého hněvu zničí spravedlivé a zničí věčnou lásku v Tobě a Tebe Samého zajme v Tvé převeliké moci a síle svatosti!“

12. A viz a slyš otevřenýma očima a otevřenýma ušima, co tu pravilo hněvem rozlícené Božství; leč této řeči nerozuměl nikdo jiný, nežli jedině věčná Láska, která v době výbuchu hněvem rozlíceného Božství chránila nově stvořenou lítost projevující dvojici na řvoucí zemi a zabránila velkému plameni hněvu a zloby uchvátiti místa lítosti Adamova a místa smutku Evina velkou mocí a silou Svého milosrdenství.

13. A nyní poslyš a chápej dobře hrozná slova hněvu z hlubiny zloby Božství, která zněla takto:

14. „Co Mně prospěje řvaní a zuření Země, co pláč Měsíců, co nářek Sluncí a co žalostný křik Hvězd?! Neboť jsem Samo, opuštěno Svou láskou, která Se Mně stala nevěrnou a vzdálila Se ode Mne dolů k Zemi, k vývrhu zloby, rozdvojená! Co si počnu bez Ní? Proto zbořím ze základu všechna její díla a zničím vše, aby tu nebylo nic, co by snad mohlo Mou Lásku ode Mne do všech příštích věčností odtáhnouti a vzdáliti! A Já zůstanu Bohem, Jediným, do všech věčností věčností, jako, jsem byl od věčností věčností, a ty zpuchřelá budovo stvoření Mé zesláblé lásky, zřiť se v nicotné trosky v niveč, abych nalezl opět Svou Lásku a učinil Jí mocí a silou Své věčné svatosti opět silnou. Amen!“

15. A hle, tu se uvolnila pouta stvoření ve všech prostorech Boží nekonečnosti a za velkého rachotu, hřmění, vytí, zuření, hučení a šumění se řítily trosky rozsáhlými prostorami do hlubiny hlubin svého zničení, a vyla to Země sama, která ležela rovněž v troskách v rozsáhlém lůně slitovné Lásky.

16. A nově stvoření se chvěli úzkostí při strašném pohledu na tento velký zničující výjev hrůzy, jehož velikost žádný stvořený duch nikdy v celé úplnosti zcela nepochopí, neboť byl nekonečný.

17. A nyní pohleď a poslyš dále, co tu slitovná Láska pravila a učinila. Poslyš slova Lásky v její moci, a pohleď na veliké skutky milosrdenství v jeho síle, a poslyš a chápej dobře slova, která zněla takto:

18. „Velký, Všemohoucí Bože vší moci, vší síly a vší svatosti! Stáhni zpět Svůj velký hněv a uhas Oheň Své vše zničující zloby a vyslyš v klidu Své svatosti slova Své věčné Lásky, která jest jedině život v Tobě, věčná jako ty mocná a silná jako Ty z Ní a Ona z Tebe a nenič život v Ní a Sebe skrze Ní, nýbrž dej vzejíti milosti za právo, a dej ať Ti Láska učiní zadost, a žádej smíření za Svou zraněnou a uraženou svatost a Tvé lásce nebude žádná oběť příliš velkou, kterou bys od Ní žádal k věčnému usmíření Své svatosti!“

19. A. nyní viz a slyš a chápej dobře, co se stalo a co Božství poté odpovědělo! Oheň se udusil a ze všech prostorů zavanul libý dech, smíšený ještě silně rachotícím hřměním létajícími troskami rozpadnutých světů, které se od jedné nezměrnosti k druhé jako velké blesky ještě hoříce míhaly. A láska chápala hřmění Boha, který prudce pravil:

20. „Já vložím všechnu vinu na tebe, jako trosky světa na Zem a Ty zahladíš hanu Mé svatosti, která je věčným poutem mezi Mnou a tebou! A hle, Já zlořečím Zemi, aby žádná skvrnka nepotřísnila Mou svatost a nestal Se jako Ty nesvatým Bohem, a toto zlořečení budiž zůstaveno Tvé vině, kterou musíš na Sebe vzíti a pro Mou svatost zahladiti a zemi Svou krví smýti od kletby hanby skrze hřích Adamův!“