Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 1 Domácnost Boží, Kniha 3

Purista rádkyní Páně. Prosba člověka jako zbožná rada Pánem žádaná. Otcova milost a láska k Jeho dětem.

27. března 1843

1. Když se však nyní také vzýváním Boha začali všichni – až na Henocha a čtyři ženské bytosti, které se nacházely zcela v dobré náladě u Otce – velmi obávat Muže dlícího na travnatém pozemku, neboť se domnívali, že tento Muž zahubí ponenáhlu každého podobně jako zahubil velkého Sehela, tu pravil Pán Puristě:

2. „Poslyš, Má milovaná kuchařko, co myslíš, co máme nyní učinit, abychom ty pošetilce zbavili bázně a pak také způsobili, aby Mne mohli bez újmy na své svobodě poznat jako jedině pravého Boha a Otce? Neboť dám-li se nyní náhle poznat, a to zejména ženám, pak je to bude státi život, ne-li některé z nich samo celé bytí! Pověz mi tedy a dej Mi radu, co tu dělat.

3. Tato otázka přivedla nádhernou Puristu zcela z míry. Dala se do pláče, neboť se domnívala, že ji tím chce Otec trestat.

4. Pán však pohlédl nejvýš vlídně na plačící a řekl jí: „Pohleď na Mne, Má dceruško, a řekni Mi pak ve svém srdci, zda ten, kdo chce trestat, vypadá také tak, jak nyní a povždy vypadám a věčně jsem vypadal Já před tváří těch, kteří Mne jako ty milovali a ještě milují a také Mne vždy tak budou milovat. Nuže, co Mně říkáš na tuto otázku, Má milovaná dceruško?“

5. Tu nabyla Purista opět odvahy mluvit a pravila ve zcela bázlivé důvěrnosti: „Ne, ne, nejmilejší, nejlepší, svatý Otče, Ty se přece vůbec nemůžeš stát špatným anebo dokonce zlým. To již nyní zcela jasně poznávám; ale co se týká Tvé dřívější otázky, dané mně, nejslabší, je mi nad slunce jasné, že by bylo ode mne největší domýšlivostí, která by byla hodna nejpřísnějšího potrestání, kdybych měla Tobě, přenekonečné moudrosti dávat nějakou radu tím, že bych Ti předpisovala, co máš činit!

6. Ach, nemohu, aniž bych se nezachvěla, vůbec ani mysleti na to, abych Tobě, Bohu, všemohoucímu Stvořiteli nebes a Země, udělovala radu, a proto Tě prosím, můj nejlepší, nejmilejší svatý Otče, abys mne ušetřil takového nucení.“

7. Otec však řekl Puristě: „Poslyš, Má milovaná dceruško, ty mi ještě dobře nerozumíš. Proto dej nyní hodně pozor na to, co ti nyní řeknu.

8. Hle, ty se nyní bojíš stát se přede Mnou trestnou, máš-li Mně nyní na Mé otcovské přání dát dětskou radu, neboť poznáváš, že Má božská nekonečná, věčná moudrost zajisté také věčně nikdy rady nepotřebuje, a že tedy také řídím vše k nejlepšímu, ať to vypadá jakkoli.

9. Je-li toto tedy nepopíratelně správné, jak to tedy přijde, že jsi Mne již o leccos prosila a Já jsem ti také poskytl a vždy dal, zač jsi Mne prosila? A co jiného je taková prosba než zbožnou radou v mravně zbožném způsobu, kterou Mně prosící oznamuje, co mám činiti?!

10. Cožpak prosící neví, že Já jsem nejvýš moudrý a nejvýš láskyplně dobrý? A ví-li to, jak Mne potom může o něco prosit?! Vždyť musí přece co nejnutněji předpokládat, že Já jako nejvyšší moudrost a láska i bez jeho prosebné rady učiním to nelepší, to nejmoudřejší v nejvhodnější době.

11. Jak velký, opovážlivý hříšník musí zajisté být podle toho ten, kdo Mne chce svou prosebnou radou pohnout k něčemu, co mám učinit proti Své nejvyšší božské moudrosti?!

12. Tu se Purista a také ostatní tři začaly bít v prsa a všechny pravily: „Pane, buď nám všem milosrdný; neboť takto jsme zajisté nejošklivější hříšnice před Tebou!“

13. A Pán jim opět pravil: „Ano, poslyšte, Mé dcerušky, děláte-li to takto, pak zajisté rozmnožujete svůj hřích; neboť, ty, Puristo, jsi Mně právě udělila ve své prosbě opět jednu radu, podle níž mám vám být milosrdný.“

14. Tu vzkřikla Purista zcela velkou úzkostí a se smutkem pravila: „Co jsem ubohá pošetilka učinila?!“

15. A Ghemela pravila v žalostném pláči: „Jsme tedy všechny ztraceny!“

16. Také Naeme a Pura si nevěděly úzkostí a bolem rady.

17. Pán je však všechny objal a přitiskl na Svá nejsvětější prsa a poté jim řekl: „Dcerušky, copak jste na Mých prsou nešťastné a ztracené, jestliže vás Já, váš Tvůrce a Otec, vřele miluji viditelně nosím na Svých rukou a laskám jako matka svého něžného nejmilovanějšího kojence?“

18. Tato otázka přivedla ony čtyři opět k vědomí, a Purista odvětila v pláči i úsměvu: „Předobrý Otče! Pak ovšem – nejsme – ztraceny! Ale – hříšnice – jsme – přece jen jistě – ještě – před – Tebou?“

19. Otec však jí odvětil: „Kdybyste byly hříšnice, nemohly byste býti u Mne. Protože však hříšnice nejste, jste Mé nejmilejší dcerušky, které nyní nosím na rukou.

20. Já však jako Otec Si chci dát od Svých milých dětiček radit, jako bych jejich rady potřeboval, a chci je také nechat činné, jako bych jejich činu a pomoci potřeboval.

21. Neboť toto vše konám jako Otec Svým dětičkám ze Své velké lásky, avšak potom jejich radu a jejich skutek řídím tak, abych tím přece jen vždy dosáhl Svého cíle.

22. Proto Mi také musíš, Má dceruško, tentokrát radit, co mám nyní činit, a Já nic dříve a nic jiného neučiním, než kdy a co ty Mně poradíš.“

23. Tu teprve nabyla Purista zase odvahy, padla Otci kolem krku, mírně Jej políbila a pravila: „Nech také všechny ženy z lásky k Tobě jít do mé kuchyně a pojď nyní s námi všemi do kuchyně a dej Se podle Svého zalíbení námi všemi jako milý svatý Otec poznat, milovat a vzývat!“

24. Pán pravil: „Amen, tak se staň! A tak tedy půjdeme do chaty.“

25. Ghemela se však tázala Otce: „Otče, smíme se také v chatě k Tobě přiblížit?“

26. Pán pravil: „Dcerušky! Jako zde, tak také v chatě, neboť Já jsem všude a vždy týž dobrý Otec. A tak Mě směle následujte! Amen.“

Kapitola 1 Náhled v mobilu Impresum