Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 7 Domácnost Boží, Kniha 1

Pravěk Země a Měsíce. Stvoření Adama a Evy.

1. A nyní vám ukáži organické stvoření od prvního až k poslednímu a od nejmenšího až k poslednímu, jak jsem to učinil z Mé lásky a z Mé moudrosti a z věčného Řádu z obou, což jest Slovo věčné moci a síly v hlubině Božství. A hle, ve všech prostorách nekonečnosti není ničeho ani velkého, ani malého, co by tímto slovem učiněno nebylo!

2. A pohleď a poslyš: Takto tu byla nyní Země, a byl tu Měsíc, a bylo tu Slunce a byly tu Hvězdy, ale Země byla ještě pustá a její povrch se ještě podobal povrchu Moře. A nad vodami ležely husté mraky a sahaly hluboko do mrtvých prostorů světů, a světlo Slunce nemohlo osvětlovati tuto kapku slitování. A Měsíc byl pokryt výparem kapky, a teprve v tomto výparu se zrodila úplně Země a byl živen Měsíc. A Slunce se nacházelo nad oběma s paprsky svého světla z tepla Lásky v Bohu, jako slepice nad svými kuřátky, a učinilo Zemi zralou a oddělilo Měsíc od prsou své matky.

3. I oddělilo se velké mračno, a sneslo se ke klidu pólů a pás Země byl uvolněn, a Slunce se vidělo ve vodách, a Země odrážela vděčně přijaté světlo do rozsáhlého lůna Slunce a široce otevřenýma očima viděla měsíc koupati se ve výlevech paprsků milosti věčné lásky ze Slunce.

4. A hleď a slyš dále: Zemi bylo dobře, neboť byla naplněna láskou slitování a viděla svého miláčka , Měsíc, čile kolem sebe kroužiti. A Láska vzedmula svá volná ňadra dechem slitování, jakoby chtěla svá mlékem naplněná prsa ještě jednou dítěti poskytnouti, avšak hle, mléko se srazilo teplem slitovné lásky a stalo se pevnou Zemí a vyčnívalo nad moře. A moře klesla zpět do hlubin a byla jako voda, která se odděluje při sražení mléka, k umírnění vnitřní zloby solí milosti slitováním lásky z Boha ve vší síle a moci.

5. A hle, tu nastal klid na Zemi i ve všech prostorách Boží nekonečnosti a věčná láska se poprvé sklonila zcela k Zemi a ve Své všemohoucnosti a síle dechla přes povrch Země a tento dech byla nesčíslná hojnost myšlenek v živých tvarech všeho druhu k příštímu vykoupení oněch ztracených.

6. A hle, z pevniny Země vypučely všeliké byliny, rostliny, keře a stromy, a moře, jezera, veletoky, řeky, potoky a prameny se hemžily všelikými červy, rybami a zvířaty, a vzduch byl oživen všelikými ptáky. A počet každého druhu jak ve vodách, tak i na pevninách a ovzduší se rovnal počtu člověka, jenž byl z tohoto počtu učiněn, a rovnal se počtu milosti lásky a rovnal se počtu příštího vykoupení a z něho vznikajícího znovuzrození.

7. A nyní pohleď a pochop to, co dosud nikdo neviděl a nechápal: Věčná Láska vyjmula počet ze Sebe a ten počet byl řád a věčný zákon v Ní, z něhož a v němž Ona Sama věčně trvala, trvá a trvati bude ve vší moci a síle Boží svatosti. A Láska vzala hlinitou zemi jako smetanu sraženého mléka a rukou Své moci a rukou Své síly vytvořila podle čísla svého řádu člověka a vdechla do něho nozdrami živý dech. A tento dech se v něm stal živou duší a duše naplnila zcela člověka, jenž byl nyní učiněn podle čísla řádu, z něhož byli učinění duchové a učiněny byly Světy v prostorách a Země a vše, co je na ní a Měsíc a Slunce.

8. A nyní slyš, tento prvý člověk na Zemi, jenž vyšel z rukou moci a síly věčné Lásky, byl z úst slitovné Lásky nazván „A d a m“, aneb, „syn slitování a milosti.“

9. A nyní dej pozor: Tento Adam byl na místě onoho prvého z padlých duchů, nebylo mu dáno poznati, kdo byl, a hle, tu se nudil, ježto se nepoznával a také nemohl nalézti ničeho, co by mu bylo podobné.

10. A hle, tu ho jeho dosud slepým očím duše neviditelně ovanula věčná Láska, a on v spanilosti slitovné lásky poprvé usnul. A spanilost slitovné lásky vytvořila v srdci Adamově takřka jako v sladkém snu jemu podobnou postavu velkého půvabu a rovněž tak velké krásy.

11. a Věčná Láska viděla, že Adam nacházel velkou radost v sobě vnitřním nazíráním na své já. Tu se dotkla slitovná láska na straně, kde mu bylo dáno srdce podobné srdci Božství k přijetí lásky a života z Lásky v Bohu, a tím mu vzala sebelásku, aby Si skrze příští zákon slitovné milosti připravila příbytky, a sebelásku, na níž nacházel velké zalíbení v sobě, postavila mimo jeho tělo tělesně a nazvala ji „Caiva“ aneb, jak jste již zvyklí říkati „Eva“, což jest jako předobrazující vysvobození od sobectví a z něho vyplývající znovuzrození.

12. A hle, tu se ho dotkla slitovná Láska a probudila ho k nazírání na svou sebelásku mimo něj a viděla, že měl velké zalíbení na nazírání své lásky mimo sebe a že byl převelice veselý, a láska mimo něj, která slula nyní E v a, se děsila z člověka Adama a sklonila se k němu a následovala každý jeho pohyb.

13. A hle, tu pravila věčná Láska po prvé k Adamovi: „Adame!“ A on prvé pravil: „Zde jsem, Pane slávy, moci a síly!“

14. A věčná Láska opět pravila: „Hle, tvá pomocnice!“ – A Eva odpověděla: „Viz, Pane, děvečku poslušně u nohou Tvého syna ležeti a čekati na jeho rozkazy!“

15. A hle, slitovná Láska nacházela velké zalíbení na dílech Své moci a síle skrze milost Svého slitování a mluvila dále a poučovala je ve všem a učila je všechny věci znáti, pojmenovati a jejich používati. A když všemu porozuměli a dovedli všeho používati, tu jim opět pravila slitovná láska: „Nuže hleďte, nyní jste se naučili všemu, znáte nyní vše a dovedete používati vše až na jedno a tomuto poslednímu chci vás nyní učiti a vložím do vás sílu k dalšímu plození a k rozmnožování vám rovných, avšak budete toho smět používati teprve tehdy, až opět přijdu a naleznu vás oděny rouchem poslušnosti, pokory, věrnosti a přiměřené neviny. Běda vám však naleznu-li vás nahé, zavrhnu vás, a následek toho bude smrt!“

Kapitola 7 Náhled v mobilu Impresum