Velká hostina. Generál a jeho přítel Kernbeiß o božských divech. Tomáš děkuje za léčení. Pohled na pozemské peklo.

1. Po těchto slovech vystupuji opět ze dveří a přikazuji Robertovi, aby za pomoci někdejších tanečnic vydal oběma učitelům, Tomášovi a Dismasovi, náležité množství chleba a vína, aby pak tuto posilu rozdělili novým hostům. Robert to ihned učiní, a když se hosté venku takovýmto způsobem posílí, není slyšet nic jiného než jásot na jásot a chválení a velebení ze všech stran. Oba učitelé pak po tomto rozdělení vstoupí na Můj pokyn rovněž do druhého sálu, kde také konáme již vespolek připravenou hostinu.

2. Noví hosté se však nemohou dost vynadivit, jak bylo možné, že mohli být všichni tak rychle co nejlépe obslouženi. Nejbližší přítel generála Theowalda praví poté: „Milý příteli, ale jak vám to připadá – ne, ne, „tobě“ chtěl jsem říci – neboť zde jsme si všichni rovni, tedy jak ti to připadá, že jsme mohli být všichni, počtem jistě přes tři tisíce našimi dvěma bratry, totiž někdejším mnichem a již z dřívější doby nám známým Dismasem, jako naráz co nejhojněji opatřeni chlebem a vínem? Předtím přinesl, jak jsem zpozoroval, jestli se nemýlím, pověstný Robert Blum asi se dvěma tucty úžasně krásných dívek několik lahví vína, jakož i několik bochníků chleba. Myslel jsem si přitom, zejména když oba bratři převzali zcela sami rozdílení: No, než tito dva rozdělí to nemnoho lahví a bochníků chleba všem matematicky přesně jako u vojska, budou první téměř již opět hladoví a žízniví, než se dostane na posledního! Ale bylo tomu přepodivně jinak! Jako úderem nějakého kouzelného proutku měl každý z tohoto zástupu v rukou pohár plný vína a rovněž hezky velký kus nejchutnějšího pravého nebeského chleba. A těchto celkem asi třicet lahví vína bylo správně vyprázdněno a poslední bochník chleba byl až do posledního drobtu rozdělen. Nyní mně a vlastně nám všem řekni, jak byla tato věc, jen zpola pochopitelná, přirozenou cestou možná! Mně to je, jako že opravdu žiji, záhadou nade všechny záhady!“

3. Praví generál: „Ano, milý příteli Jene z Kernbeissu, jak tě na Zemi nazývali, ty již zase příliš mnoho bádáš! Přimysli si k tomu božskou moudrost a všemohoucnost a bude ti něco takového beze vší nesnáze pochopitelné. Copak jsi na Zemi pochopil vše, co jsi tam viděl a zažil? Kdo napínal tvé plíce, když jsi dýchal? Kdo dával tvému srdci tlouci a tepně se vzdouvat!? Kdo vařil v tvém žaludku pokrmy, které jsi požíval!? Kdo odděloval životní částice od nečistoty? Kdo činil, že jsi rostl? A kdo ti zastavil vzrůst!? Kdo budoval oči a kdo ucho? A jak mistr těchto věcí vše to dokázal a jaké prostředky k tomu použil!? Hle, všechny tyto a ještě tisíc jiných zázračných jevů vídali jsme dokonce na Zemi téměř denně tváří v tvář! Ale ježto jsme si na ně (tak jako na nemnohé myšlení) zvykli již od mládí, když jsme ještě zcela nic nemysleli, – proto nám ono opravdu zázračné při všech těchto jevech také vůbec nikdy nenapadlo a mohli jsme velmi snadno a zcela lhostejně přes ně přecházet.

4. Ale zde, kde jsme nyní prosti vší obtížné hmoty a naše myšlení může tím nerušeněji vykonávat svou činnost, tu nás ovšem musejí všechny zjevy tohoto světa uvádět v náležitý úžas tím více, čím více jsme schopnější rychle postřehovat, co je při nějakém zjevu opravdu zázračné. Ale abychom si snad při tom lámali hlavy, abychom matematicky prokazatelně pochopili možnost takových věcí, hle, příteli Jene z Kernbeissu, to by byla holá pošetilost! Bude-li však toho k našemu dalšímu štěstí třeba, pak nás již poučí naši dva učitelé, kteří se nyní též, jak vidím otevřenými dveřmi, posilují pokrmem. Není-li však toto poučení k naší spáse absolutně třeba, pak je dost na tom, že víme, že všemohoucímu Bohu jsou všechny věci možné. Neboť hle, já považuji vše za nezbadatelný zázrak! Chtěl-li by nyní někdo vědět podstatu všech nesčetných věcí a jevů, nepřišel by tak navěky nikdy ke konci, a to by bylo možno nazvat prací non plus utra!

5. Pohleď jen na tento můj prst, jak se na všechny strany zcela pohodlně pohybuje; zda to není také div?! Komu se však zachce o tom hloubat, ten to nepřivede nakonec k žádnému jistému výsledku. Bůh to tak zařídil a to stačí! Více nemusíme vědět a chápat. Pán Bůh nám všem uštědřil ze Své lásky a slitování zázračně nejlepší chléb a víno, a to v nejvýš dostatečném množství. A my jsme se – Jemu jedinému chvála – k nejblaženější míře nasytili a posílili. K čemu je nám nyní ještě k tomu třeba vědět, jak zázračně to provedl? Já bych něco takového považoval za marnivou titěrnou zvědavost. Poděkujeme-li však za to všemohoucímu a dobrému Dárci, budeme mu jistě také milejší, než kdybychom Ho chtěli moudrostí všech andělů bádat a rozebírat!“

6. Praví Jan Kernbeiß: „Máš úplně pravdu, a já tu jsem také zcela tvého mínění! Ale překvapující a podivuhodnou přece jen vždy tato věc zůstává!“ Praví generál: „Ovšem, to ti také žádný anděl nepopře. Ale nejsme tu, abychom věc bádali, nýbrž abychom obdivovali a co nejvděčněji požívali!“

7. Praví Jan Kernbeiß: „Ty tedy naprosto nejsi pro jakýkoli duchovní pokrok?!“ Praví generál: „Příteli, mýlíš se velice, jestliže, jak se zdá, z mé řeči usuzuješ, že bych byl proti duchovnímu pokroku proto, že se nechci pouštět do bezúčelného zkoumání nějakého zázračného zjevu. Ó, já nic tak velice nemiluji jako duchovní dokonalost! Horlím však jen proti takovým snahám ducha, které se do jeho sféry, aspoň prozatím, nehodí. Vyčkej jen trochu, než se k nám vrátí naši dva učitelé. Oni ti budou moci o tvé záležitosti jistě více říci než já. Kdybych ti však chtěl říci více, než vím, pak bych byl buď marnivým bláznem anebo lživým mluvkou, jenž chce být všude nejmoudřejším, ale v podstatě u sebe jistě velmi zřetelně pozoruje, že je zralý pro sbor bláznů.

8. Pohleď, oba již přicházejí! Jeden zcela prostě a bez mnohého lesku, to je Dismas, a Tomáš s pravým slunečním světlem! Je-li ti libo, představím tě jako snaživého badatele Boží moudrosti.“

9. Praví Jan Kernbeiß: „Prosím tě, nejmilejší příteli, jen to nečiň! Neboť víš, naše rozmluva má zůstat zcela mezi námi! Proč by se to mělo oznamovat celé nebeské společnosti!? No, ti dva by se na to zcela divně dívali, kdybych jim přišel s takovou otázkou! Proto jen o tom raději zcela pomlč! Jsem nyní již úplně tvého mínění a také při něm zůstanu! Ale jen těm dvěma o tom nic neříkej!“

10. Tomáš a Dismas vstupují nyní opět do tohoto prvého sálu a přistupují k velkému zástupu. A generál Theowald ve společnosti svého přítele Jana Kernbeiße jdou jim vlídně vstříc a jménem velkého zástupu vyslovují co nejdojemněji dík Pánu slávy za toto nejvýš skvělé pohoštění. Jan Kernbeiß ještě zvlášť poznamenává, jak se to vše tak překvapujícím způsobem zázračně rychle přihodilo.

11. Mnich Tomáš však odpovídá na srdečný dík generála Theowalda tím, že on, Tomáš, má co děkovat za své nynější duchovní zdokonalení vedle Pána hlavně silné důtce generálově a po něm celému zástupu, který mu prokázal dobrou službu tím, že ho pro jeho velikou hloupost vyhodil. Poté praví Jan Kernbeiß: „Nejmilejší příteli, jen o tom již nic nemluv! Neboť já jsem byl také jedním z těch, kteří tě vyhodili, ale co se jednou stalo, to již nelze žel odčinit. Já jsem toho již tisíckrát litoval. Ale člověk, ať duch či tělo, se mnohdy rozpálí, že již ani sama sebe nezná a často ani neví, jakého je pohlaví. Podle nejmoudřejších zákonů Božích nemělo by se ovšem nikdy něco takového stát, ale žel, stává se to mnohdy dokonce i mezi jinak lepšími lidmi. Ale já myslím, že když pak lidští duchové své vzájemné poklesky mezi sebou pokud možno opět napraví, poprosí vzájemně za odpuštění a podají si ruce k přátelství věčného svazku, že se ani milý nebeský Otec nebude k tomu příliš hněvivě tvářit.“

12. Praví Tomáš: „Ovšemže! Jsou-li lidé mezi sebou v pořádku, pak jsou v pořádku také před Bohem. Neboť Pán Bůh nechce od lidí zajisté nic jiného, než aby vespolek žili jako praví bratři a sestry, aby se žádný nepovyšoval nad druhého a žádný nebyl soudcem druhého. My dva jsme neměli navzájem beztoho nikdy nic proti sobě, a proto také si nemáme co odpouštět. Že jsi mne však zde, v tomto duchovním světě, pomohl poněkud vyhnat ven, to se našeho starého pozemského přátelského řádu beztoho ani v nejmenším netýká, a to tím méně, že jsi mně tím prokázal rozhodně jen tu nejlepší službu. Bez této události bych snad ještě doposud zůstal až po krk vězet ve své mnišské hlouposti, v níž bych vám všem mohl ještě připravit lecjakou mrzutost, zatímco nyní milostí Páně mohu – a podle vyzvání svého vlastního srdce dokonce musím – mnohonásobně napravit hlouposti, kterých jsem se na vás již dopustil.

13. Kolik hloupostí jsem se vám na Zemi nažvanil, takže nyní dokonce jsou mezi vámi asi někteří, kteří jsou dosud v zajetí té či oné hlouposti, kterou jsem vám jako kněz namluvil. Ale to vše nyní na vás mnohonásobně napravím. Hlouposti budou zničeny a na jejich místo nastoupí, pokud je to jen v mých silách, moudré poučení. Ten však, který mně dal tento čistě nebeský úřad, posilni vás i mne tomuto nejkrásnějšímu úkolu!

14. Velkou milostí Páně byla mně udělena schopnost, že mohu také vidět, co se nyní děje na Zemi, a zejména v naší pozemské prvé vlasti. Také vy obdržíte brzy zvěst od několika sem nově přicházejících příchozích. Řeknu vám, jak to vidím a jak mně to Pán Sám zjevuje: Velcí, kteří již byli velmi malí, nalezli na krvi svých bratří dobrou píci a stali se opět tuční a silní. Místo aby poděkovali Pánu za vítězství nad svými domnělými ubohými nepřáteli, nevědí nyní, co by hrdostí, pýchou, vysokomyslností a pomstou učinili. Satan, který to dobře pozoruje, strká jim na jeviště světové politiky pod nohy celé peklo. A oni se chápou pekla a hospodaří podle jeho zásad!

15. „Nesuďte, abyste nebyli souzeni! A nezatracujte, abyste nebyli zatraceni! Buďte milosrdní, tak také dojdete milosrdenství.“ To jsou nejvýš vážná napomenutí a zákony Páně, které On dal lidem na Zemi. Ale přes všechna tato vážná božská napomenutí a zákony dělají ti, kteří se stali mocnými, se svými bratry co chtějí. Soudí, odsuzují, zatracují a usmrcují nyní podle libosti, jelikož mají vnější moc. Z těchto v poslední době ukrutně zavražděných přijdou sem nyní brzy někteří a spustí velký žalostný nářek. Musíte je ihned vzít k sobě a potěšit a uklidnit je, tak vykonáte prvé nebeské dílo.“