Přichází dav popravených a zoufalých. Vůdce sděluje jejich smutné příhody. Filozofie bezbožnosti a nelásky.

1. Sotva Tomáš ukončil své poučení velkému zástupu, bylo již zvenčí slyšet mocný křik a kvílení. Tomáš vyzývá zástup k pozornosti a praví: „Jak nyní slyšíte, naplňuje se již, co jsem vám právě milostí Páně oznámil! Hrozně rozrušený dav se blíží k tomuto domu. Nyní slyšíme mocný křik a kvílení. Příchozí byli jistě asi velmi utiskováni a v nejvyšším stupni uráženi. Jsou to duše nemilosrdně popravených, přicházejí blíž a blíž. Proto nyní třeba dávat velice pozor, abychom jejich slova nepřeslechli! Teď tiše, přátelé! Již spěchají velkou zahradní cestou sem! Jeden muž, zcela zasmušilého vzezření, oděný černou sametovou kazajkou, mající hlavu zdobenou modrou zlatem vyšívanou čepičkou, kráčí vpředu téměř jako opilý a asi třicet lidí ho následuje. Za nimi pozoruji něco jako plameny! Ó, to vypadá hrozně! Ale teď tiše!“

2. Onen zasmušilý vůdce se zastaví, obrátí se, přehlíží svou společnost a praví jí: „Tu jsme nyní v největší bídě, v nejvýš žalostném stavu! Má ubohá choť! Tvůj stín v podobě pomstou sršících plamenů marně spěchá za nejvýš hanebně zavražděným chotěm! Celé peklo se proti němu spiklo a jeho smrtonosná pracka ho uchopila, aby ho navěky nikdy nepustila. Moji milí přátelé! Marně voláte a kvílíte v tomto temném světě trápení! Předlouhý čas jsme již utíkali, křičeli a vyli, ale ze žádné strany nám nepřichází nižádná pomoc nebo útěcha! Není Bůh a není odplata! Nadarmo voláte o pomstu našim vrahům! Neboť kdyby byl nějaký spravedlivý Bůh, nemohl by přece nikdy dopustit, aby na té satanské, mnou navěky prokleté, Zemi páchali nejvýš bědní lidé na jiných bědných takové hanebnosti!

3. Co jsme učinili, aby to zasluhovalo smrt? Chtěli jsme jen, co nám sliboval a skutečně dal náš císař a král. A protože jsme to chtěli a nemohli jsme od toho, co nám bylo dáno, z dneška na zítřek jako zbabělí a usmrkaní hloupí kluci na císařské dožádání jen tak beze všeho opustit (aniž bychom měli vědět proč), dotazovali jsme se a touto otázkou jsme se stali buřiči a velezrádci. Bránili jsme se proti takovému nařčení nejprve mravně a potom také fyzicky. Tu proti nám vytáhli do pole s mocí dvou císařů a nebyli by nás porazili, kdyby nepoužili všemožných prostředků. Nevzdali jsme se na milost a nemilost, nýbrž na amnestii zaručenou Ruskem. A tady ji nyní máme jako popravení političtí zločinci!

4. Proklatá Země i se všemi svými lidmi a nádherami! Kdo může být na této satanské Zemi dost bohatý, dost mocný a ukrutný, ten má také pro sebe plné právo a může dát povraždit jako zločince všechny, kteří nechtějí jeho právo přijmout jako skutečné, lidstvo opravdu oblažující právo. Pravdu mají, že nás zavraždili! Viděli, jak se musí satanská půda zpracovávat, aby si na ní opatřili blaženost na útraty milionů ubohých ‚trávožravců‘. Kdybychom to byli již dávno učinili, byli bychom v témže právu, které bychom si sami utvořili ve svůj prospěch. Ale takto nás předešli a mají na ní také veškeré právo pro sebe. A kdo jim, kteří jsou teď mocní, nedá za pravdu?!

5. Kdyby byl Bůh, Ten by to mohl učinit. Jelikož však není, jsou svobodni a mohou dělat, co chtějí! Každá ukrutnost je správná, protože oni ji, ježto mají moc, prohlašují za právo a nikdo jich nemůže volat k odpovědnosti. Krátce, ono staré ‚potiori ius‘ (silnější má právo) platí pro všechny časy! Jedině bohatý a zároveň mocný má právo žít a chudák může hřešit, bezpráví činit a být za to potrestán, protože je malomocný a nemůže, co právem považuje za svou potřebu, převládající mocí uplatnit. Věříte nyní snad ještě v Boha a odplatu?“

6. Volají všichni ostatní: „Ne, ne, nevěříme! Správně jsi mluvil, je to tak! Ano, peklo je, a to na světě! Ale dobrý a spravedlivý Bůh věčně nikde není! Neboť kdyby byl nějaký Bůh, pak by musel proklatou Zemi již dávno ke všem čertům odsoudit. Ale protože Bůh není a být nemůže, je a zůstává Země stále trůnem pekla! Tak tomu je, tak tomu je! A tak to zůstane!“

7. Praví jiný z této zcela nové přišedší společnosti: „Pane hrabě, máte pravdu! Já jsem zcela vašeho mínění až na to, že není Bůh! Ale že se tento Bůh anebo tvůrčí Princip o prach Země právě tak málo stará, jako jsme se my kdy starali o vyschlou kapku vody, která se vyronila – za nejhlubšího spánku snad z póru malíčku na noze, to můžeme s jistotou předpokládat. Pranice anebo válka mezi lidmi na Zemi je před očima pravého Božství něco mnohem nepatrnějšího, než je pro čínského císaře válka nálevníků v rosné kapce anebo monád atomů v prázdné, pouze vzduchem naplněné, porcelánové medicínské lahvičce! Proto máte, pane hrabě, také úplnou pravdu, říkáte-li: ‚Měli pravdu, že nás zavraždili! Neboť věděli, jak se musí satanská půda zpracovat, aby si na ní mohli připravit blaženost! Tu jste, pane hrabě, promluvil velké, moudré slovo!

8. Věru, zloději, lupiči a vrahové jsou vlastně nejchytřejší lidé na Zemi! Dovedou co nejlépe odhadnout cenu věcí, lidí a jejich života, protože vědí, že trilion lidí před Bohem je právě tolik jako nic. Bohu nezáleží na životě miliardy miliard lidí. Zda se všichni navzájem pobijí, anebo zda tu a tam jich ještě několik zůstane, to je u Boha zcela jedno. Proto nesmíme však také budoucně být tak hloupí, jako jsme byli dosud! Uzavřeme spolek, a co se nám dostane do rukou, musí být bezohledně zničeno!“

9. Praví třetí: „Já myslím, že tak trochu ohledu bychom snad přece jen měli mít k jistým, nám nějak se nahodivším jednotlivcům – jako například k našim rodičům, ženám, bratřím, sestrám a dětem a ještě k nějakému jinému velmi dobrému příteli.“

10. Praví druhý: „Jaký ohled?! Co rodiče, co žena, děti a bratři, sestry a ostatní přátelé!? Ohled není nic jiného než buď úmyslná anebo skutečná zbabělost vůči jiným, které člověk nechá, jak řečeno, pro čest anebo lepší prospěch ještě trochu dále žít; anebo je člověk považuje ve vlastní vědomé slabosti za značně mocnější než sebe sama! To je tedy ohled! Rodiče? Výsměch pekla! To jsou první tyrani dětí. Proto žádný ohled k takovým obtížným vládcům! Žena!? No, je-li ještě mladá a velmi bujná, může se šetřit! Ale zestárne-li jednou a zoškliví, pak již žádné šetření, neboť pak přece nemůže již nikomu sloužit k potěšení! Děti jako velmi způsobné loutky na hraní, jestliže se pěkně podařily, dám si také líbit, ačkoliv považuji za moudřejší ty národy Země, které své nejkrásnější a nejbujnější děti zabijí a pak sežerou, protože mají lepší tělo než děti hubené a ošklivé. Jsou-li však jednou veliké, pak také s těmito pijavicemi svých rodičů již žádného ohledu! A zde, kde člověk nepřijde již nepochybně k žádným dětem, leč k těm, které zplodil na Zemi, nebude se brát na zcela žádné dítě ohled. Bratři a sestry a ostatní přátelé jsou již na Zemi nejobtížnějšími bližními a zde se jimi stávají tím více! Proto již zcela žádný ohled k nim! Kdyby měli lidé na hloupé Zemi poznání, jaké mám zde teď já, tu by se prvorozený, jakmile by dospěl k sebevědomí a k náležité síle, dovedl zhostit těchto obtížných, domněle stejně oprávněných soupeřů. Ale co se na Zemi nazývá člověk, je až na nemnohé rafinované taškáře čistě dobytek, a to ještě hloupý. A tak se také nutně stává, že jedno dobytče zůstává již na obtíž druhému, dokud není od vychytralého zabito, anebo dokud nezdechne starým jedem vzduchu! Proto již žádné šetření a s nikým žádný ohled!“