Příchod popraveného do záhrobí a prvé dojmy. Uvědomování si pocitu života. Lidský mylný výklad této skutečnosti.

1. Nyní je tu otázka: Jak přišla jeho duše a jeho duch do věčného světa duchů? Jak se tam má? A co koná?

2. Zde musí být poznamenáno, že mnozí, kteří trestním soudem ztrácejí násilně svůj pozemský život, přicházejí do světa duchů jako uprchlíci s největším hněvem a pocitem pomsty vůči svým soudcům a po nějakou dobu pobíhají jako úplně šílení, což pochází od jejich velkého hněvu a nesmírné mstivosti. Z tohoto důvodu bývají tací poběhlíci, jsou-li to skuteční zločinci proti Božím přikázáním, tedy v základu zlí, ihned puzeni k peklu, které je jejich vlastním živlem, aby tam svou pomstu zchladili. Jakmile byla jejich pomsta poněkud zchlazena, vracejí se opět do vlastního duchovního světa a začínají tu znovu prodělávat, ovšem na nutně omezených cestách, svou zkoušku svobody.

3. Duchové však, jako je duch našeho muže, kteří přicházejí na onen svět světsky odsouzeni pouze jako političtí, tedy čistě světští zločinci proti světským zákonům, které jsou ovšem také ve svazku se zákony Božími, bývají zpočátku uvedeni pouze do stavu bez světla, v němž se nacházejí jako slepci, a tedy také nespatřují žádnou bytost, na kterou by vztáhli ruku a zchladili svou velkou slepou pomstu. Neboť velký hněv a velká pomsta způsobují již u lidí na tomto (pozemském) světě, že se hněvem a nejvýš žhavou zuřivostí msty stávají skutečně slepí. Tím spíš (na onom světě) způsobují tyto zlé vášně, u koho se vynořují a jsou domovem, stav úplné slepoty duše a ducha. V tomto stavu bývají tací duchové ponecháni tak dlouho, až se časem jejich pomsta přemění v pocit bezmocnosti a duše takto hluboce zarmoucená a uražená se dá ve stále více se vynořujícím pocitu bezmocnosti do pláče. Tento pláč pochází sice také z hněvu, ale odvádí a oslabuje.

4. Jelikož pro tento svět musel náš muž považovat vše za zcela ztracené, nemohl na tomto světě již nic jiného činit než chránit co možno svou mužskou čest. Z tohoto důvodu se také při popravě ukázal tak odhodlaným a smrtí pohrdající, čemuž však (ve skutečnosti) naprosto nebylo, neboť pociťoval v sobě až příliš silně hrůzy smrti, a to tím více, že jako pevný novokatolík dočista nevěřil v život duše po odpadnutí těla.

5. Ale asi za 7 hodin po popravě, když se jeho duše jaksi opět sebrala, přesvědčil se rychle o bezpodstatnosti své pozemské víry a velmi brzy až příliš nepopíratelně zpozoroval, že žije dále. Leč tu se jeho přesvědčení o individuálním dalším trvání po smrti těla přeměnilo v jistou nevíru, a to takto: Domníval se a tvrdil nyní u sebe, že byl sice na popraviště vyveden, ale že byl zastřelen naslepo11, aby musel snášet úplnou smrtelnou úzkost. Jelikož tu však bylo na něho střeleno jen naslepo, pročež mu také dal důstojník zavázat oči, aby nepostřehl prázdné vystřelení do vzduchu, klesl omámen pouze úzkostí a byl odtud ve zcela bezvědomém stavu odnesen do temného žaláře, odkud ho důrazná stížnost občanů Německa přivede jistě brzy na žádoucí svobodu.

6. Nelíbí se mu nyní pouze mocná temnota jeho bydliště. To se mu jeví jako velmi temné doupě, jež se mu však nezdá být vlhké a páchnoucí. Také si ohmatává ruce a shledává, že tu nejsou nikde pouta. Ježto se však cítí prost pout, pokouší se vyšetřit rozsah svého žaláře a jeho polohu a zda se snad v jeho blízkosti nenalézá nějaký tajný soud.

7. Nemálo však žasne, že předně nepozoruje zcela žádnou podlahu a rovněž tak žádné žalářní stěny a za druhé nemůže však také nalézt žádnou visutou rohož, v níž by se snad nacházel visící ve volném prostoru katakomby.