4. Jelikož pro tento svět musel náš muž považovat vše za zcela ztracené, nemohl na tomto světě již nic jiného činit než chránit co možno svou mužskou čest. Z tohoto důvodu se také při popravě ukázal tak odhodlaným a smrtí pohrdající, čemuž však (ve skutečnosti) naprosto nebylo, neboť pociťoval v sobě až příliš silně hrůzy smrti, a to tím více, že jako pevný novokatolík dočista nevěřil v život duše po odpadnutí těla.

5. Ale asi za 7 hodin po popravě, když se jeho duše jaksi opět sebrala, přesvědčil se rychle o bezpodstatnosti své pozemské víry a velmi brzy až příliš nepopíratelně zpozoroval, že žije dále. Leč tu se jeho přesvědčení o individuálním dalším trvání po smrti těla přeměnilo v jistou nevíru, a to takto: Domníval se a tvrdil nyní u sebe, že byl sice na popraviště vyveden, ale že byl zastřelen naslepo11, aby musel snášet úplnou smrtelnou úzkost. Jelikož tu však bylo na něho střeleno jen naslepo, pročež mu také dal důstojník zavázat oči, aby nepostřehl prázdné vystřelení do vzduchu, klesl omámen pouze úzkostí a byl odtud ve zcela bezvědomém stavu odnesen do temného žaláře, odkud ho důrazná stížnost občanů Německa přivede jistě brzy na žádoucí svobodu.