Praví Helena: „Ó, můj nejmilejší Bože a Pane! Když se tak člověk na tebe podívá a slyší Tě – mohlo by se říci – tak prostě mluvit, nezdá se našinci také nikterak, že bys byl náš nejmilejší Pán a Bůh. A přece jsi to Ty, a to vidím nyní jasně! Ale proto také nyní budu do Tebe tak šíleně zamilována, že bych se samou láskou přímo rozplynula! Ráda bych však také znala toho, jenž by si Tě co nejmocněji nezamiloval, když Tě jen jednou poznal! Ale nebudeš mně to zajisté mít za zlé, že jsem nyní do Tebe tak velice zamilována?! Já přece za to nemohu! Proč jsi tak nadlidsky milý, srdečně dobrý, a tak pokorný, skromný a blahosklonný?!“ – Robert Blum, Kniha 1, Kapitola 78, Odstavec 24