Pokračování schůze rady. Netrpělivost Heleny se uklidňuje. Mojžíš a David mluví. Helenina meziřeč a Davidova dodatečná řeč.

1. Tu se Mne skrytě táže Helena: „Ale, Pane, nejsladší Ježíši, Ty jsi mně přece řekl, že budeš mluvit nejprve a že se nemám lekat, budeš-li tu a tam mluvit velmi přísně a objeví-li se zvláštní zjevy. A hle: Nyní mluví vždy ti ostatní a ty vlastně k tomu neříkáš zcela nic, a také se žádné zjevy neobjevují. Jak se to tedy má brát a jak tomu rozumět? Prosím Tě, vysvětli mně tuto věc poněkud blíže!“

2. Pravím Já: „Nejmilejší Heleno, měj jen trochu strpení, později tu bude vše jasné. Vždyť jsem beztoho mluvil nejprve Já tím, že jsem položil všem těmto zde shromážděným u velkého poradního stolu nadmíru důležitou otázku. A nyní se musejí k této Mnou jim dané otázce vyslovit. A jakmile se brzy všichni vysloví, začnu mluvit Já.

3. A hle, Já mohu začít mluvit kdykoliv chci a přece jsem vždy prvý, který tu mluví; a Má řeč je rovněž vždy prvá, jako jsem prvý Já Sám! – Rozumíš tomu? No, no, vždyť ty tomu rozumíš! Proto buď nyní tedy jen opět klidná a poslouchej velmi přesně, co bude nyní mluvit Mojžíš! Ony zjevy pak již přijdou, až budu mluvit Já! – Nuže hle, Mojžíš již povstává. A tak ho tedy budeme poslouchat.“

4. Helena je nyní opět zcela klidná. A Mojžíš s velkou vážností praví: „Pane, když Tvůj národ úpěl pod egyptskou tyranií, tehdy jsi mne probudil a učinil zachráncem Svého národa. Žil jsem na dvoře faraónově a byl jsem zasvěcován do všelikých hanebností a zlých plánů, jichž tento zuřivec měl v úmyslu s Tvým národem. Neboť jeho zločin nebyl utopením všech prvorozenců Tvého národa dávno ještě vyčerpán. Často jsem se k Tobě potají modlil, abys Svůj lid konečně už jednou osvobodil od strašného jha. Ale ty jsi tehdy mnohem více nedoslýchal než nyní.

5. Když jsem viděl, že zuřivost králova od hodiny k hodině stoupala a k tomu se ještě stalo, že jeden bídný egyptský dvořan velmi nemilosrdně ztloukl jednoho Izraelitu, tu jsem se rozhněval, uchopil toho bídníka, zabil jej a zahrabal pak do písku. Faraón, jenž se to brzy dověděl, dal mne hledat, aby mne zardousil. Ale já jsem ještě v pravý čas uprchl do Midiamu. Přišel jsem tam ke knězi Reguelovi, který měl sedm dcer. Jejich ovce jsem při svém příchodu napájel. Obdržel jsem brzy jednu z těchto dcer, slula Zippora, za ženu a stal jsem se poté pastýřem ovcí knězova bratra Jetra.

6. A hle, ó, Pane, teprve když jsem na úpatí hory Horebu pásl Jetrovy ovce, přišel ke mně od tebe anděl, vyzval mne, abych šel s ním tam, kde velmi prudce hořel ohnivý keř. Zde mně přikázal Tvůj hlas, abych zul obuv, jelikož místo, na kterém jsem stál, bylo svaté. Pak jsi mi dal svatý příkaz, abych šel do Egypta a vysvobodil Tvůj lid, a dal jsi mi hůl, abych jí sedmkrát udeřil faraóna, jehož srdce jsi zatvrdil, neboť Tě nechtěl poznat.

7. Hle, ó, Pane, nyní přišla do srdcí mnohých velkých i malých držitelů moci více než krutost faraónova. Neobětují nyní již jen pro čest svých trůnů prvence svých národů, nýbrž posílají mnohé tisíce na bojiště a nechávají je mezi sebou bojovat a hubit hůř než tomu kdysi bylo mezi nejtemnějšími pohany. Všichni jsou pokřtěni na Tvé slovo a na Tvé jméno a mají Tvůj zákon: Nezabiješ! Ale nicméně vraždí neustále a stali se hluší a němí a slepí a neslyší hlas svých ubohých bratří, nedávají tázajícímu již žádné odpovědi a nevidí velkou bídu bědných.

8. Ó, Pane, jak dlouho budeš ještě přihlížet k této bídě a k takovým ohavnostem zpustošení? Ó, Pane, povstaň už jednou, jak jsi to zaslíbil. Dej mi opět onu hůl, s kterou jsi v mé ruce tloukl krutého faraóna a zachránil svůj národ. Já, tvůj starý věrný Mojžíš, jsem nyní opět připraven, abych se na Tvůj pokyn odebral dolů k Zemi, abych tam tloukl všechny kruté a ztuhlé a zachránil Tvé děti z jejich příliš velkých nesnází. Ó, Pane, vyslyš Svého starého sluhu Mojžíše, a vyslyš také prosby Svých krvácejících dětí! Tvé jméno budiž posvěceno a jedině Tvá svatá vůle se staň nyní jako i vždy a věčně na zemi i na nebesích!“

9. Po Mojžíšovi povstává ihned David a praví: „Pane, takto pravil kdysi Tvůj Duch ke mně, Tvému sluhovi: „Posaď se po Mé pravici, dokud všechny tvé nepřátele nepoložím k nohám tvým!“ Pane, vše, co mně Tvůj Duch zjevil, co nejpřesněji se splnilo. Jen úplné přemožení Tvých nepřátel, konečné zničení pýchy a všeho toho, co z ní pochází, což mně Tvůj Duch též zjevil, se nechce splnit. Lidé jsou dosud, jakými byli; z devíti desetin špatní a sotva jedna desetina zpola dobrá!

10. Ve Svém hněvu, Pane, jsi dal Svému národu krále, když hromadil hřích na hřích a ke všem hříchům žádal také ještě krále. A hle, tento Tvůj hněv trvá nyní stále a nechce vzít konce! Neboť všichni národové mají nyní stále a stále krále, a dokonce podle pohanského způsobu císaře, kteří slouží národům vždy za vzor nejvyšší pýchy a nenasytné vysokomyslnosti.

11. Ó, Pane, kdy, kdy tedy konečně sejmeš ze Země nejvyšší soužení Svých lidí a zavedeš opět Své staré svaté patriarchální zřízení?! Ó, Pane, Ty zajisté vidíš, že nyní tak jako za všech časů, se točí kolem králů zbabělí a nesvědomití patolízalové a jím kvůli nejvýš zištnému výtěžku podkuřující kadidlo sypají a ihned k smrti odsuzují každého poctivého člověka, který by se i jen odvážil říci králi pravdu, která by mu byla přece jen mnohem nutnější než světlo jeho očí? Každá, k poblázněnému králi řízená nejlépe míněná pravda se prohlásí za velezradu, její hlasatel bývá mrzce odstraněn ze světa!

12. Ó, Pane! Za mé vlády byly věci sice také zlé, ale tak zlé věčně ne! Neboť jsem chválíval každého mudrce, který mi řekl pravdu; jen patolízaly jsem vypovídal ze země a lháře trestal smrtí. Nyní však je to vše zvrácené! Moudrý bývá pronásledován, jako dravé zvíře; ale lhář, lichotník a patolízal bývá zdoben všelikými čestnými odznaky!

13. Pane, ta věc již nemůže zůstat! Peklo ať je peklem, kde je ve své prapůvodnosti! Ale zřizovat jeho vládu tak zcela úplně na Zemi nemělo by být nikdy dovoleno! Pane, prosíme Tě všichni, abys už jednou učinil konec vládě pekla na Zemi! Nech tedy krále, musejí-li již králové být. Ale ať jsou takoví, jaký jsem byl já, aby se lidé nestávali ďábly, a Tvé jméno nebylo tak děsně znesvěcováno! Neboť kdo Tě bude v pekle velebit a který ďábel Tě bude chválit?! Proto povstaň, ó, Pane, a znič všechny naše odpůrce! Tvá vůle se staň! Amen!“

14. Proniknuta zcela souhlasem s řečí Davidovou nemůže se naše Helena již zdržet, nýbrž zcela potěšena se vzchopí a praví řečníkovi: „Výborně, výborně, pane Davide! Vy jste byl správný král na Zemi! Kdyby byli tací králové, ó, pak by bylo pravou blažeností být takovým králům oddaný. Ale naši králové v této nejnovější době přestali již dávno být lidmi, a proto také vůbec již nevědí, co je člověk a jakou má hodnotu. Proto také jsou buď „bohy“, kteří žádají od všech svých poddaných vedle často závratně velkých daní také opravdové klanění, a to jsou ještě ti nejlepší. Anebo se ve svém jednání podobají dokonce oněm dravým zvířatům, která obyčejně mívají jako vývěsné štíty na svých erbech. A jak se pod takovými vládci poddaným daří, můžete si, pane Davide, velmi snadno představit. Psi na řetězu mají jistě svobodnější život než lidé pod takovými králi! Já bych byla z celého srdce pro to, aby náš nejmilejší, nejlepší a nejmocnější Pán a Otec Ježíš důrazným způsobem ukázal vládcům, kteří považují jen sebe za vše, své národy však za zcela nic, jak mnoho je nyní asi na čase a jakou cenu mají oni a jejich národové, a jak dalece mají právo omezovat svobodu člověka! Co myslíte, pane králi Davide, mám pravdu, anebo ne?“

15. Praví David s velmi vlídnou tváří: „Milá Heleno, mladý potomku mého národa, máš zcela pravdu, já musím tvou moudrost pochválit; neboť nepřeješ si, stejně jako já, nic přehnaného, nýbrž jen věc slušnou a spravedlivou.

16. Ať jsou a zůstanou králi ti, kteří jsou již pomazáni; ale ať nyní sestoupí ze svých příliš vysoko postavených trůnů k svým národům a jsou s nimi lidmi a také jim poskytnou, co je správné a slušné. Ale také národové ať kladou svým králům jen požadavky správné a proveditelné. Ale nyní jsou na obou stranách struny příliš vysoko napjaty, a tu asi nebude snadno dříve lépe, dokud se na obou stranách struny úplně nepřetrhnou! Králové budou bít své národy a národové pak své krále.

17. Ale nicméně stojí mezi králem a národem ještě vždy jediný Jehova Cebaot, který může již vše způsobem vám zcela neznámým uvést do nejlepšího pořádku! Proto je to také jen na nás, abychom se vyslovili. Velké dílo je však jedině Páně! Tak se má, má milá, tato věc!“

18. Praví Helena: „Ano, ano, vy jste zajisté moudrý král. Máte pravdu!“