Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 238 Robert Blum, Kniha 2

2. Ale důstojník je velmi nelaskavě osloví a praví: „Pošetilé ženy a pobožnůstkářky, jedna větší druhé, jak vám může něco tak hloupého vůbec napadnout?! Copak myslíte, že soudný den musí vypadat právě tak, jak vám jej líčili popové? Je zde ovšem soudný den pro nás, pro všechny, protože jsme dosud žili v nejtemnější noci! A Pán Bůh Sám nás v tento den probudil, jinak bychom zůstali ve věčné noci světských omylů. A hleďte, to je pravý soudný den, v němž se nám naskytuje navěky spása. Je a existuje také sice soud smrti, v němž jsme až do této chvíle až po uši vězeli, ale to je soud z nás samých, a ne z Boha. Slovo Boží samo, jímž jsme se stali, a propůjčená nám svoboda vůle jsou tím, co nás soudí a musí soudit, jinak bychom byli kameny bez života. Jestliže jsme si však ze své nejvýš svobodné vůle dali smrtelnou ránu a nemůžeme si pak v smrti sami pomoci, pak přichází shora Otec se Svými anděly a pomáhá mrtvým opět k životu. Když se pak mrtví v duchu opět probudí k věčnému životu v Bohu a u Boha, pak je to pro každého probuzeného opravdu poslední soud – (jüngster Tag – nejmladší den) tak jako je také pro každé novorozené dítě onen den, v němž se zrodilo na svět, pozemským soudným dnem, (nejmladším) dnem, jako je tento (den) pro nás všechny. Proto se již tak pošetile nebojte zmíněného dne hrůzy, který v tomto duchovním světě věčně nikdy nepřijde a přijít nemůže. Zda není psáno v Písmu, pokud si na něj vzpomínám: ‚A Já ho, praví Pán, o soudném dni probudím!‘, a ne: ‚Já ho o soudném dni usmrtím a zatratím!‘ Hleďte, hleďte, jak jste pošetilé!

3. Kdyby Bůh kdy chtěl, aby určitý druh bytostí obýval hroby mrtvých a hned vedle toho peklo, byl by tyto bytosti také zařídil jistě tak, aby byly zcela způsobilé pro smrt a peklo jako ryba pro vodu a pták pro vzduch. Nás lidi však stvořil Pán Bůh pro světlo, a ne pro nějakou věčnou noc smrti a trýzně, a proto také On probouzí Sám všechny, kteří leží ještě pohřbeni v smrti. Buďte tedy moudré a dejte se poučit! Pán zamýšlel Svou božskou naukou všem lidem to nejlepší. Že ji lidé z pošetilosti a ještě více z hrabivosti falešně vyložili, za to Pán nemůže, neboť On ponechává každému svobodnou vůli. Tedy pryč se všemi rozpaky a následujte mne k Pánu! On vás učiní všechny blažené, každou podle míry její způsobilosti.“

4. Praví ženy: „Ale, milý příteli, v Písmu Svatém je výslovně psáno, že po zmrtvýchvstání budou zahnáni všichni do údolí Josafatského od Adama až do posledního člověka, který bude žít na Zemi. A tam uvidí Syna Božího přicházet uprostřed svatých a mučedníků, provázeného nesčetnými andělskými duchy. A tu se pak tento strašný Soudce posadí na soudnou stolici a bude soudit mrtvé i živé. Hle, tak je to také psáno v Písmu svatém! Jak si tedy vysvětlíš tato slova hrůzy?“

5. Praví důstojník: „Milé ženy, můžete věřit, že náš milý Bůh a Otec může stvořit čtyřhrannou kouli nebo učinit, aby se dětský kabátek nacházel na těle obra, aniž by se zvětšil? Aniž by se obr učinil tak malý jako dítě anebo šat se obrovsky nerozšířil, to nepůjde! Co soudíte?“ - „Ano, ano“, praví ženy a muži, „to by se ovšem nedalo udělat! A se čtyřhrannou koulí by to přece jen také šlo trochu ztuha.“

6. „Dobrá“, praví důstojník dále, „nyní jsme již duchové v duchovním světě. Připadáte si větší, anebo menší, než jste byli na světě?“ - Praví všichni: „Neshledáváme vůbec žádný rozdíl za předpokladu, že jsme tedy ve jménu Božím již skutečně zemřeli.“ - Důstojník: „Dobře, jen malé strpení! Brzy budeme tam, kde musíme být, aby se lépe pochopilo údolí Josafatu. Že jsme chvála Bohu všichni skutečně v duchovním světě, který by se měl spíše nazývat ‚Svět pravdy‘, je teď už až příliš zřejmě jasné a pochopitelné a nepotřebuje už naprosto žádný důkaz. Ale zda jsme také tak velcí, jak jsme byli na světě, to se musí dát poněkud vysvětlit porovnáním. Ale jak? Já myslím, že by to snad nebyla zrovna příliš těžká úloha. Pokusme se o tu věc.

7. Hleďte, tu stojí štěpánská věž, dóm, všechny domy ještě právě tak před vámi, jak jsme je na světě ve svých tělech mnohotisíckrát viděli. Co se týká naší velikosti, jsme k nim v témž poměru, jak jsme k nim byli na světě. Já mám dosud svých pět stop a několik čárek, jak jsem je měl na světě. Také u vás pozoruji zcela přirozenou velikost, jakou jste měli na světě. Krátce a dobře, postavou jsme se zde stali spíš větší než menší. Největší důkaz však záleží v tom, že Pán Bůh Sám, jehož postava jistě není klamem, je právě tak velký, jako jsme my. Tedy, i z těchto rozpaků bychom byli venku. Nyní však dejte pozor, neboť budeme trochu počítat.

8. Já jsem byl jednou ještě jako kadet při jedné výpravě v Asii a viděl jsem to dobré údolí Josafatu. Leží právě ne zrovna daleko od Jeruzaléma. Pomyslel jsem přitom na svůj díl. Údolí zaslíbené země jsou vesměs úzká, dosti kamenitá a nepříliš dlouhá. Údolí několik mil dlouhé a asi půl míle široké patří tam k největším zvláštnostem. Dále nad Damaškem směrem k Babylonii, a dokonce nad Persii, jsou pak již velmi dlouhá a široká údolí; ale v zaslíbené zemi, Judeji – a jak se všechny ty jednotlivé pruhy jmenují – lze objevit jen velmi úzké sluje a příkopy. Ani údolí Jordánu, které je jedním z nejznačnějších, není naprosto široké a právě také vůbec ne dlouhé. A takové je právě toto údolí Josafatu.

9. Dám-li do toho údolí dva tisíce mužů, musí se mužstvo ohlížet po místě, kde se zřídí tábor. Kdybych však umístil do něho teprve celou armádu pěti až šesti set tisíc mužů, stáli by vojáci pospolu jako slanečci a vyplnili by celé údolí tak, že pro tlačenici by se sotva kdo mohl otočit. Milion lidí v údolí Josafatu začalo by se pro samou tlačenici potit krví. Nyní si však představte sto milionů lidí v údolí Josafatu. Táži se, kde naleznou místo? Hleďte, se stem milionů lidí zalidním celé velké rakouské císařství tak, že se následkem počtu domů bude podobat téměř jedinému městu. Kam tedy se stem milionů v údolíčku Josafatu? Nyní si však představte teprve tisíc milionů lidí, kteří, pevně k sobě postaveni, pokryli by úplně prostor aspoň sedmi čtverečních mil. Teď však počítejme aspoň pět tisíc let, za kteréž značné doby žilo na Zemi okrouhle aspoň dva až třikrát sto tisíc milionů lidí a kolik jich ještě bude v něm žít, to bude nejlépe vědět náš milý Pán Bůh. A tato strašná spousta lidí má mít o posledním soudu přirozeně místo v údolíčku Josafatu?!

10. Hleďte, hleďte lidičky! Přemýšlejte jen trochu a musí vám napadnout, že je to nesmysl. Má-li něco takového být možné, pak by musela být buď celá Země přeměněna v údolí Josafat, anebo by museli být lidé stlačeni do velikosti nálevníků, aby měli najednou místo v Josafatu. Milým andělům Božím by se pak muselo poradit, aby se opatřili nejlepšími nebeskými mikroskopy, aby při třídění podle vyneseného nejstrašnějšího rozsudku odloučili dobré od zlých. A to by byla skutečně zvlášť čistá práce pro dobré anděly Boží! Kdyby však byla celá Země proměněna v údolí Josafatské, pak by nemohli všichni zároveň vidět nejpřísnějšího Soudce a také ne najednou slyšet hrozný rozsudek, nýbrž teprve po uplynutí čtyřiadvaceti hodin. A Pán by tu musel rozsudek aspoň každou sekundu jednou vyslovit a to nesmírně mocným hlasem, neboť Země urazí za každou sekundu svého otáčení asi pět německých mil. A kdyby chtěl někdo celou věc Písma vyložit hmotně, bylo by třeba hezkého dělového hlásku, měl-li by být aspoň jen tři míle slyšen.

11. Nyní snadno poznáváte, jaké pošetilosti tu musejí nakonec vyjít z toho, bere-li někdo Slovo Boží, které přece má zajisté jedině smysl duchovní, zcela doslovně a tedy hmotně. Jelikož Slovo Boží je vesměs duchovní, musí se tedy také brát vždy duchovně, chce-li se dojít k pravdě, která teprve jedině osvobodí lidskou mysl ode všech pošetilostí a nesmyslných hloupostí.

12. Hleďte, údolí Josafatu se používalo pro svou zvláštní polohu a zvláštnost a také pro nepatrnou úrodnost často k pohřebištím vznešených rodin. A tak se u nás říká: ‚Na hřbitově se nakonec všichni sejdou, velký a malý, bohatý a chudý, mladý a starý a přítel i nepřítel.‘ Totéž se pravilo také o ‚údolí Josafatu‘. Pro svou stísněnost a nehostinnost značí v užším smyslu toto údolí hrob sám a v duchovním smyslu duchovní svět potud, pokud jsme se v něm dosud nalézali. Neboť také duchovní svět je po tak dlouho mrtvým hrobem pro ducha člověka, dokud ho z něho neosvobodí Pán Bůh Svou Svatou, všemohoucí vůli lásky (jako nyní nás).

13. Dosud jsme tedy byli ve vlastním údolí Josafatu. Nyní však přišel Pán se vší vznešeností Své neomezené lásky a slitování a dal nám Svou milostí živoucí směr. Proto tedy nemáme také již myslet na to, co nic není, nýbrž na to, jak Mu máme za takovou nekonečnou milost děkovat. Pojďte tedy nyní se mnou a vzdejte Pánu čest, ježto vás nyní vysvobodil z údolí smrti a soudu.“

Kapitola 238 Náhled v mobilu Impresum