17. Prvý pocit staví tvora bezpodmínečně na roveň Stvořiteli a jakoby vzešel ze sebe úplně nezávisle na věčném Prazákladu, jakoby jej takřka obsahoval a choval v sobě samém; druhý z prvého pocitu nutně vyplývající pocit života musí se však nicméně považovat a posuzovat jako vyšlý z vlastního Prazákladu a teprve postupem času jako v sobě samém jakožto svobodně projevený a tudíž na hlavním Prazákladu velmi závislý.

18. Tento upokořující pocit činí však prvý výsostný pocit rovněž pocitem pokory, což je ovšem pro výsostný pocit nanejvýš a nevyhnutelně nutnou věcí, jak se zcela ukáže dále.