Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 242 Velké evangelium Janovo, Kniha 4

242. - Zdánlivé nespravedlnosti při vedení duší na tomto a onom světě.

1. (MATHAEL:) „Nuže, na tomto světě to ještě pro mnohého jakž takž ujde! Udělá si nějaký ráječek jak jen může a dovede. Ovšem musí za to tisíce jiných více trpět a to proto, že si jistě nedovedli tak dobře opatřit ráječek, jako ten vychytralý! Ti jsou proto ve své duši zničeni závistí a hněvem - a onen vlastník ráječku pak samou chlípností a bujností! Prví jsou prokleti pro samou bídu a nouzi - a boháč pro jeho rozmařilý život!

2. Nechme však poměrů na tomto světě, neboť jsou plodem nyní zevrubně známé zkaženosti duše a obraťme se k nejvýš hrůzu budícím následkům v příštím velkém záhrobí! Vlasy vstávají na hlavě, pomyslí-li se jen vážně na to, v jakém přeošklivě žalostném stavu se ocitá taková tak či onak zkažená duše! Jaká kletba může k takovému vylíčení propůjčit lidským ústům náležitě zbarvená slova?! Jen největší trýzně ohně hněvu v duši samé mohou ji nevýslovně zlým umoudřením přivést do poněkud snesitelnějšího stavu, k čemuž se vždy hned vyžaduje pokud se týče doby, trochu věčnosti! Jak velmi mnoho duší přijde tedy od nynějška teprve za myriády pozemských let do notné nejhlubší a nejstrašnější bídy, aby se teprve zase po opětovaných myriádách pozemských let nalezly právě snad o vlas svobodnější a tedy snesitelnější!

3. Pane, podávám to přesně podle Tvých slov a nic k tomu nepřidávám, ale také nic od toho neubírám! Pozoruji-li nyní na jedné straně Tvou všemohoucnost, dobrotu a lásku a na druhé straně jistou zásadně nezaviněnou zkaženost každé ubohé duše a téměř věčně trvající následky, při nichž vstávají vlasy na hlavě a na konci všech těch nevyslovitelných trýzní nějaké nebe blaženosti, které vypadá sotva o vlas lepší nežli dobře upravený otrocký stav na této milé matce Zemi, pak Ti musím přes veškeré milosti, které jsi mi, ó, Pane, udělil, otevřeně doznat, že to shledávám svým rozumem nejvýš zvláštní a jako člověk nadaný cítící myslí, objevuji v tom nespravedlnost, proti které všechny největší a do nebe volající nespravedlnosti, kterých se lidé dopustili, jsou naprostou nulou. A za takovou existenci co nejposlušněji děkuji, ať by nakonec směřovala kamkoli!

4. Ukázal jsi již zcela správně, ó, Pane, kterak každý člověk, má-li před Tvým holým Božstvím trvat, musí sama sebe skutečně utvářet a kterak mu můžeš k tomu poskytnout příležitost a jinak nic jiného. Krátce, to vše nyní poznáváme zcela dobře a netřeba k tomu již žádného vysvětlujícího slova. Ale že duše lidské, které jsou již od více než tisíce let stejným způsobem, jaký nyní žel trvá, vychovávány, mají v záhrobí téměř věčně trpět proto, aby se jen o vlas polepšily, to se mi zdá být v každém případě velmi kruté. Ty jsi nás Sám učil, abychom s nemocnými dušemi nakládali laskavě, jemně a shovívavě! Neuzdravila-li se, se však nemocná duše zde na tomto světě, nýbrž vstupuje jako ještě skrz naskrz nemocná do velkého záhrobí, - kde jí nemůže a nesmí být prokázána a osvědčena ani jiskra lásky a laskavosti, pak přece jen myslím, že by také zde mohla místo příliš přísného řádu a spravedlnosti nastoupit milost a láska!

5. Velmi rád doznávám, že dokonalý život duše spojené s duchem z Boha, je statek ze všech statků největší; ale vedle toho učí však také opět zkušenost, že statek ztrácí mnoho na své ceně tím, musí-li se někdy hledat příliš dlouho a s příliš velkými potížemi!

6. Někdo si chtěl vzít ženu. Zná již vyvolenou svého srdce. Když však poprosí o její ruku, jsou mu činěny podmínky, které by mohl teprve za tisíc let úplně splnit a obtíže s tím spojené jsou téměř nepřekonatelné! Je se pak čemu divit, když takový člověk nechová nakonec ve svém nitru již žádnou touhu po oné vyvolené vznešené ženě a když se ožení s děvčetem zcela nepatrného původu, k jehož získání mu byly stanoveny zcela snesitelné a snadno splnitelné podmínky?!

7. V tom tedy, ó, Pane, spočívá nepochybně má zcela dobře odůvodněná nesnáz a snad slabost mého srdce! Tázal jsem se Tě proto, že jsi nás Sám vyzval, abychom se tázali na to, čemu ještě nerozumíme! Libo-li Ti, mohl bys mně v tom osvítit Svou milostí?“

Kapitola 242 Náhled v mobilu Impresum