7. Aby však žádná bytost, která jednou trvá, nemohla být věčně nikdy ve své duševní sféře zničena a nemohla přejít v jinou bytost a ztratit své pra“já o to je náležitě postaráno Mým věčně nezměnitelným pevně stanoveným řádem! A i kdyby měla duše sebe déle co činit se svým zdokonalováním, zůstává přece svým nejvlastnějším pra=já a bude se jako taková také navěky neproměnitelně poznávat, což je zajisté nepochybně potěšitelnější, nežli kdyby duše jako úplně rozdělená přešla v jiného jedince, při čemž by jakákoli vzpomínka na dřívější existenci nutně musela zmizet a po nějakém dřívějším konkrétním skutečném bytí by nezbyla ani stopa! K čemu by potom byl sama sebe svobodně určující předchozí život?! Byl by tu pak člověk na tom lépe nežli nějaký lezoucí červ v prachu?!

8. Předchozí život je však většinou požehnán všelijakými útrapami a člověk i kdyby to byl syn královský, musí od svého narození až ke hrobu zažívat lecjaké velmi těžké zkoušky. Často si dělával na tisíce plánů, které chtěl všechny co nejzdařileji provést; ale brzy se postavily všeliká soužení, nemoci, mrzutosti, krátce po jednom půvabném dni přichází obyčejně pět dní, z nichž žádný se nemůže vykázat něčím zvlášť potěšitelným a v jednom roku života měl člověk jistě třicet dní úplně špatných!“