Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 244 Velké evangelium Janovo, Kniha 4

244. - „JÁ“ člověka je vlastním pánem jeho osudu.

1. (PÁN :) „Zkoumá-li se tedy život člověka i v jeho pozemsky nejpříznivějších poměrech, pak se snadno shledá, že mu zrovna není nic darováno. Od krále až k žebráku musí každý s mouchami životního léta, které jsou plny žihadel, podnikat boj, který v sobě nemá naprosto nic půvabného. V dětství je člověk sužován slabostí, jako muž všelikými starostmi a jako stařec obojím a poslední hodinu života neshledal ještě nikdy nikdo dobou nejpříjemnější.

2. Tak se plíží pozemský život většinou vždy mezi trním a bodláčím a komu se nelíbí, ten bude moci nakonec málo příjemného a oblažujícího vyprávět o pozemském tělesném životě; a čím kdo byl samolibější, tím více urážek mu také bylo přestát. Kdo si však jako nejméně samolibý ze všech těch se vyskytujících pichlavých much životního léta a ze všech jej snižujících a na cti utrhačných trnů a bodláků nic nedělal a koho nepřivedly z míry ani všeliká tělesná utrpení, chudoba, častější - hlad a žízeň, zima, špatný oděv a rovněž tak špatný příbytek a vedle toho ještě všeliká jiná bída, ten dovede na konci svého života vyprávět ještě o mnohém půvabu života, zatím co sám král přes všechno sypané kadidlo na konci své pozemské životní dráhy na nic tak nenaříká jako na samé nespokojenosti na nespokojenosti.

3. Neboť kde asi žije král, jenž by vše to, co si při nastoupení vlády předsevzal, šťastně také provedl?! Protože to však bylo nemožné a nakonec objevil u sebe velmi mnohé hrubé početní chyby, je úplně nešťastný a je starou známou věcí, že králové většinou umírají na následky skrytého vnitřního hoře.

4. Tak Je tedy sebe sama určující a utvářející člověk po dobu svého pozemského života ve zcela určitém vědomí sama sebe, v němž a za něhož prodělával tuto zkoušku pozemského života. Zda v Mém anebo mimo Můj řád, to vezmeme v tomto případě zajedno; neboť pozemský život mu v každém směru prokázal málo půvabného, zato však tím více všelicos trpkého. Proto také velcí světští mudrci pohanští nechtěli na světě vyhlašovat zcela nikoho za šťastného, leč jen ty, kteří se opět vrátili do lůna země.

5. Co by tedy měla potom duše za všechny trampoty, které přestála, kdyby po odložení těla ztratila vědomí jakožto nezahubitelného pra“já a přestala buď vůbec být anebo by své já obdržela rozdělené do tisícerých jiných já?! Byl by snad někdo z vás s takovým zřízením Mého řádu spokojen? Jistě nikdo! Proto myslím, že bude přece jen vždy lépe nechat věc při starém řádu a hledět především k tomu, aby sebešpatnější já věčně nikdy neutrpělo škodu na své identitě (totožnosti).

6. Že se může a musí stát úplně šťastné teprve tehdy, když samo sebe určujíc, vešlo do Mého řádu, to nyní dokonale víte; neboť proto jsem vám nyní téměř sedm dní ustavičně kázal a uváděl vás zpět, k prakořenům všeho stvoření duchovního i smyslového světa. Že však naopak duše nemůže také po tak dlouho vejít do pravé a trvalé blaženosti, dokud sama sebe svobodně určujíc nevešla do Mého řádu, to jsem vám také již velmi mnohokrát ukázal slovy, skutky a mnohými viditelnými příklady a opětně jsem vám to vykládal slovy. jak může potom ve Mně být nějaká nelaskavost, nemilosrdnost, tvrdost a nespravedlivost? Či můžeš snad nazvat to, co je k bytí nějakého člověka nutné, krutostí ve Mně?! Ano, kdybych měl o grán méně trpělivosti a rovněž o tolik méně shovívavosti, byl bych krutý a nespravedlivý; ale takto naprosto ne!“

Kapitola 244 Náhled v mobilu Impresum