253. - Zjevy při křtu Páně. Věčnost Páně.

1. Praví ŠIMON JUDA: „Pane, když jsi Se dával přede mnou v řece Jordánu Janem pokřtít vodou, uzřeli jsme hned vznášeti se nad Tvou hlavou plamen v podobě holubice a pravilo se, že je to Boží svatý Duch! A tehdy bylo slyšet také jakoby ze vzduchu hlas: „Hleďte, toto je Syn Můj milý, v Němž se mi zalíbilo; Toho poslouchejte!“ Copak to bylo? Odkud přišel onen svatý plamen a kdo pravil ona zřetelně slyšená slova? Jak to máme chápat a jak tomu rozumět?“

2. Pravím JÁ: „Odkud jinud to mohlo ovšem přicházet, nežli jedině ode Mne i ze Mne?! Či myslíš, že snad někde za hvězdami v nekonečném prostoru přebývá Otec, Jenž dal spustit nad Mou hlavu plamen a potom snad také mluvil s nekonečné výše zmíněná slova dolů na tuto Zemi? Ó, ty krásná nejvýš slepá slepoto lidí! Přebývá-li věčný Otec ve Mně, Své rovněž věčném Synu tak, jak jsem vám nyní dost jasně ukázal, odkud by tu mohl přijít plamen a hlas? Pohleď sem a spatříš nad Mou hlavou opět týž plamen! A poslouchej a, uslyšíš opět táž slova!“

3. Tu spatřili všichni plamen vznášeti se v podobě plamenného kříže aneb mylně asi v podobě holubice, která představuje v podstatě také kříž a zároveň všichni slyšeli známá již slova.

4. JÁ však jsem pravil: „To byl hlas Otce ve Mně a plamen povstal z Mé nekonečně vnější sféry života, která je můj navenek působící svatý Duch! – Rozumíš, Šimone Judo, také tomu nyní dobře?“

5. A všichni pravili: „Ano, Pane, nyní je nám také. to jasné, ačkoliv je to podivuhodné, přepodivuhodné!

6. Praví poté MATHAEL: „Pane, Pane, Ty nejmoudřejší od věčnosti, vysvětlil jsi nám nezbadatelně velké věci a ukázal Svůj řád, jakým je a byl od věčnosti! Jestliže nyní náležitě uvažuji, hle, je mi zřejmé a jasné vše, co se týká všech neměnitelných poměrů mezi Tebou, Stvořitelem a námi, Tvými tvory! Všechna Tvá zřízení jsou tak moudře stanovena, že i nejbystřejší rozum a nejjasnější chápavost nemohou nalézt nikde nic, co by bylo o sobě a se sebou i jen v nejmenším rozporu.

7. Jen když se, svými myšlenkami náležitě přenesu do nejhlubšího pozadí všeho času a věčnosti, musím si myslet, že vše co je tu stvořeno, veškeří archandělé, veškerá nebesa, všechny Světy – jako Slunce, země, měsíce, všechny Hvězdy, které podle Tvého vysvětlení nejsou také nic jiného nežli Slunce, Země a jejich Měsíce, které my smrtelníci nemůžeme pro příliš velkou vzdálenost ovšem nikdy spatřovat svýma tělesnýma očima, - musely přece jen jednou mít počátek, jinak by nebyla možnost jejich existence aspoň pro mě zcela dobře myslitelná! Neboť já si to představuji v určitých positivních vztazích takto: Bytost, věc nebo předmět, který nikdy nezačal existovat, nemůže také vlastně vůbec být! Anebo mohla by snad povstat z ničeho věc, na kterou jsi Ty, jako Tvůrce nikdy nepomyslel?!

8. Musel jsi tedy vše zde existující, jako například Pracentrální slunce ve Svém gradativním řádu (stanovené postupnosti) napřed myslet, nežli ovšem teprve pak začalo jako korektní Praslunce se ve své sféře působit. Dle mého rozumu nemohlo by však být zde, kdybys byl předtím ani na atom jeho bytnosti nemyslel! Krátce, nemohlo by existovat, kdyby nikdy nezačalo být! Může sice být eony eonů nezměrná staletí staré i také tisíc tisíců krát starší, to nic nedělá; je-li nepopíratelně zde, muselo také jednou existovat. Kdy, to je zde jedno a něco, o co se nemusíme starat!

9. Nyní bychom mohli použít této věty obráceně ovšem také na Tebe a podle toho by se Tvá nejvýš solidní trvanlivá věčnost bez nějakého předpokládaného počátku propadla také v nejkrásnější nic. Leč tu mi praví můj jasný rozum a má jasná rozvaha opět zcela něco jiného. Když se ve svých myšlenkách přenesu zpět také do věčnosti věčností, nedovedu si představit konec. Zůstává nekonečný prostor a s ním rovněž nekonečné trvání času.

10. V tomto tedy nutně věčném nekonečném prostoru musí pak přece také být přítomna ona pravěčná síla, která podmiňuje věčně stále nekonečné rozšiřování prostoru, bez níž by prostor rovněž tak jako tato síla bez prostoru nebyly myslitelné. Tato síla může být jenom jedna, jako je prostor také jen jeden; musí v sobě mít rovněž nějaký střed a jaksi těžiště jako nekonečný prostor sám. Protože však prostor jako takový je tu, musí se v něm také projevovat přenekonečné a tedy nejsvobodnější bytí, jako samo sebe cítící; neboť jak by mohl být, kdyby ve své nejvyšší volnosti nepostřehoval, že jest?!

11. Co však platí o prostoru, to platí také o síle v něm obsažené; také ona se musí nutně jako taková cítit jako existující, jinak by tu nebyla možná. Krátce, to jsou o sobě chápané, tak samo sebou podmíněné nutnosti, že jedna bez druhé tu nemůže naprosto být! To vše je však prvotní a nejvlastnější Tvé nejduchovnější prabytí Samo a nemůže tedy co do Tvého Ducha nikdy a nikdy být odmyslitelné!

12. Ty jsi tedy podle mého rozumu rovněž tak nutně věčný, jako nutně vše ostatní, aspoň ve svém tvarovém trvání, může být jenom časné! - Ale nyní přijde teprve zcela jiná otázka!

13. Protože veškeré toto viditelné a také neviditelné stvoření mělo přec jen jednou byť před sebe nepředstavitelně dlouhými dobami svůj počátek, co jsi, ó, Pane, po celé věčnosti dělal před tímto počátkem? Z Tvé vlídně se usmívající tváře sice pozoruji, že jsem svou otázku položil trochu hloupě; ale přesto však jsem jist, že není zcela bezvýznamná! A Ty, ó, Pane, rozžehneš nám zajisté také v tom malé světélko, má bádající duše chce už mít jednou úplně jasno!“