71. - Osud zhmotnělé duše na onom světe.

1. (PÁN :) „Je-li však tomu tak, co potom prospívá duši, kdyby pro tělesného člověka získala všechny poklady Země a ponořila se tedy do těla a do jeho sprosté zvířecké žádostivosti, avšak ve své duchovní sféře by pak utrpěla škodu a ztratila realitu pravého života?! Odkud potom vezme na onom světě něco, aby se potom stala opravdové něco, stala-li se nicotou hmoty sama nicotou?!

2. Ano, příteli, kdo má, tomu je každý dar ziskem, takže má potom vždy ještě více! Ale zcela jinak je tomu s tím, co o sobě nic není a nic nemá! Jak se tedy má dát něco tomu, co se předtím dalo chytit a zničit lží?!

3. Či můžeš vpravit tekutinu do nádoby, která je pouze v tvé ideji a jinak nikde jinde, anebo do nádoby, která tu sice je, ale má na všechny strany tolik děr, že by se daly sotva spočítat?! Podrží snad i jen jedinou kapku?!

4. Ach, kdyby byla hmota o sobě jakou je, trvalá a neměnitelná realita (skutečnost) - což však je nemožné - byla by jako taková co jest pravdou a kdo by ji získal a ji vlastnil, byl by pak ve vlastnictví pravdy; a kdyby duše přešla do hmoty, stala by se opravdovou a trvalou realitou!

5. Protože však hmota je jen soudem duchovna, kterýž nemůže a nesmí trvat, leč jen tak dlouho, pokud se v něm shromažďuje duchovní praživel, sebe poznává a pak při určitém přiměřeném nabytí síly rozloží hmotu kolem sebe a promění v příslušné duchovno, musí tedy světská a zhmotnělá duše sdílet nakonec osud hmoty.

6. Rozkládá-li se hmota, děje se to také s duší. Rozkládá se, aspoň většinou, v substanciální psychoéterické atomy prasíly a vlastní duši po odpadnutí těla nezbývá přitom nic jiného nežli snad ten či onen základní typ zvířecí kostry beze světla a často téměř úplně bez života, jenž nemá ani nejmenší podobu s bytostí lidskou.

7. Taková duše je pak ve stavu, který praarciotcové nadaní duchovním zrakem nazvali a také velmi pravdivě a správně označili She oul a (peklo = žízeň po životě).